Čínský nový rok se blíží!..tuhle myšlenku jsme měli v hlavě všichni – někdo déle, někdo méně.
Když mě poprvé kamarádi upozornili, že brzy bude Čínský nový rok (23.ledna), a že už bych si měla začít plánovat program na ty 4denní prázdniny (to bylo tak kolem půlky listopadu) – jen jsem si poklepala na čelo. Byla jsem stejně příliš zaměstnaná nakupováním dárků a obecně fyzickou i psychickou přípravou na vánoční výlet domů, a plánovat na 3 měsíce dopředu mi přišlo přinejmenším přehnané. Vánoce ale uplynuly jako voda, a po hořko-sladkém návratu do Singapuru jsem si uvědomila – a ejhle! Ještě s živou vzpomínkou na slova mých kamarádů, kteří tu už nějakou tu dobu jsou, že NIKDO přece nechce zůstat v Singapuru déle jak přes víkend, natož pak v průběhu CNY, kdy je všechno zavřené – jsem se vrhla na prohledávání webu zdejších low-costových společností s jasným cílem – odjet KAMKOLIV! I toto Kamkoliv již ovšem bylo přibližně pětkrát dražší než obvykle nebo – v případě autobusu - vyprodané!
Když jsme se kolem půlky ledna jsme se sešli s několika kamarády na pravidelné páteční párty, zjistili jsme, že jsme všichni udělali tu samou chybu – nekoupili si letenky a jízdenky už 5 měsíců dopředu. Jako poslední možnost jak najít řešení z naší bezvýchodně situace a přijít se spásným nápadem, kam bychom přece jen mohli vyrazit, jsme zvolili metodu brainstormingu. Nápad po několika kolech „občestvení“ (tak nás to v ZSV na gymplu učili, ne?) opravdu přišel - Penang! Jak nás taky učili, není zrovna konstruktivní nápady kolegů kritizovat, a tak přestože nás všechny napadlo – „nápad je to sice supr, ale jak se tam asi tak dostanem, když je too 700 Km od SG?! – ujali jsme se této myšlenky a začali elaborovali na téma doprava.
Napadlo mě, že mám přece ještě někde kontakt na toho maníka, co nás minule (pravda -ne zrovna bezpečně) dopravil minivanem do Mersingu, když jsme jeli na Rawu. Prošla jsem celý svůj telefonní seznam a opravdu našla kontakt s názvem „minivan2“. Jen tak informačně jsem poslala smsku s dotazem: „SG- Penang – CNY - Can nor cannot? + How much?“ Odpověď přišla obratem „2300RM both ways – can?“ Po krátké diskuzi jsme se shodli, že CAN!
Nakonec se počet účastníků ustáili na čísle 4 a složení– ladies only –tady já, moje kamarádka Trish z Alcatelu, pak Api -kolegyně mého spolubydlící ho z DHL, a Dancy z 3M. Jako vždy to byl multikulturní a multioborový výlet, zastoupena ČR, Filiípny, Indie a Singapur a telekomunikace, logistika a výzkum.
Odjezd jsme na naplánovaly na pátek 20.1., 3pm z naší kanceláře v Technoparku Chai Chee na východím pobřeží. Po předchozí zkušenosti s naším řidičem jsem ještě ve čtvrtek odpoledne poslala sms s dotazem, jestli tedy OPRAVDU ví, kde nás má vyzvednout a zdůraznila, že OPRAVDU potřebujeme odjet ve 3pm, (tedy nikoliv ve 3:30pm a už vůbec ne ve 4pm), protože odjíždět v pátek budou všichni, a tak chceme být na hranicích co nejdřív.
V pátek ve tři jsme se tedy přesně podle plánu s Trish nepozorovaně „vytratili“ z kanceláře. -ne že by to v našem call-centre-like open officu, kde 100 lidí vidí i když se podrbete na zádech, šlo - Ve 3:45pm jsme po značném úsilí (a značném psychické újmě na mé straně) také nakonec opravdu donavigovali našeho řidiče na místo určení a vydali se směrem na sever, na hranice s Malajsií. Ostatní členy posádky jsme už nabrali bez problémů.
Náš vůz – 4 místný sedan zcela neznámé značky- vypadal o mnoho lépe než naše předchozí dodávka, a taky výrazně bezpečněji – především díky tomu, že měl kupodivu i bezpečnostní pásy. Velkou výhodou bylo také to, že nás bylo v autě celkem 5, a zadní sedačce jsme se proto vůbec nemusely starat o to, jak se uspořádat a najít pohodlnou pozici na spaní v průběhu naší celonoční jízky, protože ta očividně neexistovala, a tak se stačilo naskládat se tam jako sardinky do plechovky a zaklonit hlavu. Přibližně po 12 ti hodinách jízdy jsem si ale všimla, že ne všichni tuto výhodu ještě pořád oceňují.
Jak jsem zmínila už dříve, trasa SG- Penang má asi 750 km a obvykle trvá něco kolem 10ti hodin. Naše jízda byla ale v tomto směru (a i v mnoha jiných) speciální - z velké části díky panu Sharimanovi, našemu řidiči. Po pár hodinách jízdy jsme si tak nějak všimly, že má zřejmě lehké problémy se zrakem, a tak se čas od času stane, že nějaké auto tak trochu přehlédne. Očividně se také obával jet na dálnici rychleji než 80km/h (příčinu této obavy jsme se rozhodly raději nezjišťovat), a tak nám cesta na sever Malajsie trvala necelých 16 hodin.
Když jsme kolem sedmé hodiny ráno konečně dorazili do Penangu, nebylo ještě vyhráno. Proč? Protože se ukázalo, že pan Shariman v Penangu vlastně ještě nikdy nebyl, nemá ani tušení kde náš vlastně hostel, a zákonitě ho proto nemůže najít. Jak jsme zjistily později, nebylo divu, že ho nemohl najít, protože se kolemjdoucích ptal na cestu k hostelu „Lady boys“ :D (náš hostel se jmenoval The Lazy boys), odpověď interpretoval, jako že je to u Hypermartu (ukázal se být Happy Mart), a když se nakonec odhodlal do našeho hostelu zavolat a zeptat se na cestu přímo jich, vysvětlil jim, že jsme si ubytování zarezervovali přes web Hostelhookers (Hostel-bookers). Po 16ti hodinové cestě a jen několika pětiminutovkách spánku jsme se už nemohly než začít nevídaným způsobem řechtat.
Asi za další hodinu se nám s pomocí přítele na telefonu (majitele hostelu) podařilo naši ubytovnu najít. Přivítat nás -opravdu tak nějak líně- přišel sám majitel, vysmátý opálený třicátník s dlouhými rozcuchanými vlasy. S lehkým úsměvem nám řekl, že pokoj ještě „cannot“, ale že ho hned uklidí, my si pak v klidu zdřímnem, a on nám mezitím zařídí taxíka, co nás proveze po okolí a ukáže všechny zajímavosti (čti pasti na turisty). Během pěti minut jsme usnuly v houpacích sítích na zápraží a pak se přemístily do pokoje už jenom na dvě hodinky na dospání.
Když jsme se kolem jedenácté probraly a vypravily, čekalo na nás už taxi. Řidič byl opět usměvavý místňák. Po krátkém vyjednávání o ceně zájezdu nám nakonec nabídl – že jsme to teda my – slevu 5RM/h z běžné taxy. Potěšeny jeho nabídkou a vědomy si toho, že ať tak nebo tak, bude to rip-off, nastoupily jsme a vydali se na cestu kolem ostrova.
První zastávka byla v botanické zahradě – tzv. Spice garden – k vidění toho sice moc nebylo, ale protože Trish měla zbrusu nový foťák, a byla opravdu odhodlaná ho pořádně vyzkoušet, ocenily jsme krásy zahrady především jako pozadí pro pózování. (Ukázalo se ale, že v nabídce botanické zahrady byly i kurzy vaření, což nás veskrze nadchlo).
Zastávka č.2 byla výrobna batiku – po krátké prohlídce s odborným výkladem nás ochotný průvodce briskně zavedl do obřího obchodu přecpaného batikovanými ubrusy, šaty, šálami atd., odkud jsme bez újmy unikly jen díky tomu, že jsme byly moc ospalé na to, si cokoliv prohlížet :)
Naše další trasa vedla přes „slavnou“ prodejnu čokolád, „vodopád“ (i pád vody z trubky se tak dá nazývat) a „snake temple“ (hadi tam byli opravdu živí, ale celá historie o tom, jak a proč se tam dostali, dost pochybná) až do opravdu poměrně zajímavého domu z koloniálního období. Po krátké prohlídce jsme si daly krátkou pauzičku u šálku místní „bílé kávy“ a nakopnuty značnou dávkou kofeinu se vypravily do poslední destinace toho dne –na Penang hill, přesněji do výchozí stanice malého vláčku, který nás po zdolání neskutečně příkrého kopce po desetiminutové jízdě vysadil na nejvyšším bodě Penangu s krásným výhledem na zapadající slunce.
Kolem 7 večer dorazily zpět do hostelu. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme už ani nevěděly, jak se jmenujeme. Hlad jsme ale měly. Poměrně rychle jsme našly parádní foodcourt, který čítal všechny možné i nemožné asijské kuchyně a druhy jídla – přes čínské/malajské/thajské/západní pokrmy až po palačinky s javorovým syrupem…Ty jsme zapíjely místím pivem. Po večeři jsme se celé rozlámané rozdělili na skupinu A – „jsme unavené k smrti a jdeme spát“ a skupinu B – „jsme unavené k smrti, ale než půjdem spát, zajdeme ještě na masáž“. (Masáž v Malajsii je opravdová „value for the money“ zejména proto, že číselná hodnota na tabuli je sice stejná jako v Singapuru, ale je za ní zkratka „RM“ místo „SGD“) Škoda jen že jsem po prvních pěti minutách této luxusní maséže usnula, probudila se jen když do mě masérka šťouchla se slovy – „otočte se prosím“ – a pak když do mě šťouchla podruhé a řekla – „Hotovo!“ :)
V neděli nás probudilo zvonění budíku nepříjemně brzo – bylo 6 ráno a my musely chytit ranní trajekt na Langkawi. Vzhledem k tomu, že jsme nemohly na poslední chvíli sehnat ubytování, a byly tak odsouzeny jen k jednodennímu pobytu, byl náš plán jasný: dorazit na Langkawi prvním trajektem – koupit v duty-free shopu hodně alkoholu – pospíšit si na pláž – namíchat drinky – ..koupání, opalování atd.. – 6pm - chytit poslední trajekt zpět. Myslím, že plán to byl dokonalý a i exekuce proběhla k naší naprosté spokojenosti (z části také díky našemu kamarádu Bacardi, který nám byl věrným společníkem po celý den). Naše kamarádka Api pak měla vlastní plán – místo válení na pláži si vzala taxi a projela za odpoledne většinu ostrova. Na cestě zpátky nás pak patřičně veselé nabrala do auta a dopravila zpátky do přístavu na trajekt.
Pondělí a úterý pak uběhlo – ani jsme nevěděly jak. V pondělí jsme se vydaly omrknout tolik opěvovaný buddhistický chrám Kek Lok Si, který je současně největším buddhistickým chrámem v Jihovýchodní Asii. Už když nás taxikář vyložil dole pod kopcem před nějakou neznámou tržnicí, byly jsme patřičně skeptické. Když jsme se ale nakonec celé opocené prodraly nespočetným množstvím krámků, které nás doprovázely celé dva kilometry až nahoru k chrámu, zůstaly jsme zírat. Před námi se rozprostřel OBROVSKÝ chámový komplex, navíc vyzdobený v duchu CNY se stovkami a stovkami červených lampiónů všude okolo. Prozkoumat alespoň hlavní části nám trvalo skoro celé dopoledne – i díky tomu, že jsme v duchu předchozích dní nafotili 300 fotek chrámu jen během první hodiny a, notně povzbuzovány Trishou s novou DSLR v ruce, pózovaly u každého sloupu.
Odpoledne jsme se ve městě potkaly s Dancy, která místo na chrámy trpí na golf, a tak neodolala místnímu hřišti, a všechny společně obešly Georgetown, s četnými zastávkami na kafíčko nebo zákuseček. Nechyběl ale ani oběd o několika chodech v indické restauraci s patřičným výkladem od Api a Dancy a lehká obědová konverzace mladých intelektuálek – zejména o MBA programech a vývoji světové ekonomiky.Večer jsme pak ještě zašly na pláž a chvíli blbly s foťákem.
Zpátky do hostelu jsme dorazily opět poměrně pozdě, a tak jsme se rozhodly, že necháme sprchu na později a rovnou vyrazíme na večeři. Našly jsme parádní místo hned na pláži s romantickou atmosférou, bambusovými slunečníky a opravdu pohledným číšníkem. Kombinace grilované ryby a Pink vodky se ukázala být prostě dokonalá.
Po večeři jsme se rozdělily a já a Trisha se rozhodly se jen tak chvíli toulat po okolí. Podél nesčetných masážních salónů postávali nahaněči s ceníky v ruce, odhodlání zlákat nás (když už ne na masáž) alespoň na manikůru a pedikůru. Nás ale zaujala až poslední položka v ceníku : 5 RM/30min – fish pedicure. „Hele půjdem, to bude sranda!“, dohodly jsme se. Slečna nás zavedla dovnitř, zběžně nám opláchla nohy studenou vodou a ukázala na kamenný bazének, který jsem původně pokládala za akvárium. Plavalo v něm odhadem několik desítek-až stovek malých oranžových rybiček. Pohodlně jsme se usadily na okraj bazénku a s váhavým „ Raz-dva- tři“ ponořily nohy do vody.
Po zkušenostech z cesty DO Penangu jsme v pondělí nenechaly nic náhodě a našeho řidiče zavolaly do služby už dopoledne. Ráno jsme ještě vyrazily na pláž na parádní snídani (číšník ale tentokrát nestál za moc) a kolem desáté už vyloženě nadšeně nasedaly do našeho sardinkózního auta a vyrazily směrem Singapur. Když jsme kolem jedenácté večer dorazily, malátně jsem se vysoukala před domem z auta, rozloučila se s holkama a v hlavě měla jenom jedinou myšlenku – tak tenhle výlet byl prostě PECKA! :)
