Bangkok 3/2 (ve třech za dva dny)

Všechno to začalo poměrně nevinným emailem mému šéfovi….“Šéfe, mohla bych si vzít v půlce března v pondělí volno?“….a jak to skončilo? To si pojďte přečíst! :)

…držte klobouky, odlítáme! Je pátek 16.3. večer a já a moje kamarádka Trish (ta roztomilá malá – ale nevezpečně chytrá Filipínka s neuvěřitelně velkýma hnědýma kukadlama) právě opouštíme runway letiště Changi v letadle Air Asia. Destinace? Bangkok. 

Na letiště Suvarnabhumi Airport jsme dosedly asi kolem desáté večer. Když pilot ohlásil, že venkovní teplota je 30°C, napadlo mě, že jsem si - pokud jde o teplotu - moc nepomohla. Jelikož je ale dle mého neotřesitelného přesvědčení nejteplejší místo v celém vesmíru Singapur, byla jsem celkem v klidu, protože mě už nic nemůže překvapit...Když jsem vykročila z letadla a poprvé se nadechla, napadlo mě jen….„oh f..ck“! 

Odbavení proběhlo bleskurychle, a tak jsme se s Trish hned vydaly hledat taxík nebo jiný druh dopravního prostředku, který by nás dopravil do našeho hostelu v centru. Letiště Suvarnabhumi je od města celkem kus, takže jsme byly připraveny si za dovoz trochu připlatit. Na druhou stranu jsme ale taky byly odhodlány nenechat se obrat o víc než je – vzhledem k mým blond vlasům a naším velkým foťákům, které nám visely na rameni – nutné. Ještě zmateny neobvyklým kurzem 1:25 ku singapurskému dolaru jsme se poněkud zalekly, když nám první řidič řekl, že za 1000THB nás tam vezme. Nakonec jsme ale nasedly do růžového taxíku jen za pěkných 300. Byly jsme vybaveny miniaturní mapkou, ale i tak náš řidič jen zavrtěl hlavou a rovnou zavolal přímo do hostelu pro podrobnější instrukce. I tak jsem ale doteď nepochopila, jak mohl uličku těchto rozměrů v desetimilionovém městě opravdu najít.

Když se za recepční zabouchly dveře a my zůstaly v pokoji s Trish konečně samy, naše první (a moje jediná) myšlenky byla !sprcha!! Popadly jsme bílé osušky, které ležely úhledně složené na posteli a už už odcházely když…..když jsme si všimly, že ta osuška je prostě obrovská…!! Nehledě na to, kolikrát a jak jsme si jí omotaly nebo přeložily, vždycky nám nakonec courala po zemi :D Věnovaly jsme této pozoruhodné skutečnosti stručnou analýzu (a také přihodily pár vtípků o tom, jak si s tou obrovskou věcí asi poradí naše čtyřicetikilová maličká kamarádka Amy), ale pak už to hodily za hlavu a vrhly se pod tu vytouženou – studenou- sprchu. 

...noc pak byla celkem chladná.. …hlavně proto, ty ručníky, které jsme našly po našima obrovskýma „osuškama“ byly opravdu miniaturní :D

THE Tuk-tuk story

Ráno jsme se už v plné sestavě – i s Amy, která dorazila později v noci – vydaly hledat nějaké pěkné místo na snídani a pak nad palačinkami, smaženým vajíčkem a Lonely planet naplánovaly náš první den. S Trish jsme se vypravily skrs Chinatown k řece – naší destinací byl královský palác. A Amy – která palác už viděla a mimoto stejně měla nevyvratitelný názor, že všechny chámy a paláce vypadají stejně, vyrazila na víkendový trh „Chatuchak“. 

Když jsme s Trish konečně dorazily na prázdné molo na břehu řeky a začaly se rozhlížet po lodi,, přitočil se k nám ochotně jeden místňák, a aniž bychom se ho ptali, oznámil nám, že jsme na špatném molu, a že si musíme vzít tuk-tuk a popojet na to správné. Inu..na molu opravdu nikdo jiný nebyl, a tak jsme přikývly a poněkud nedůvěřivě nasedly do toho malého vozítka. Řidič se nás nenuceně vyptával, odkud jsme, jak dlouho budeme v Bangkoku a co máme dneska v plánu. Řekly jsme popravdě, že chceme hlavně vidět královský palác. „Oh, 12pm cannot! Bad time! 3:30 much better – not many tourists! Popravdě..bylo nám celkem jedno, jestli tam půjdeme ve dvanáct nebo ve tři, a protože náš drožkař vypadal vcelku bezelstně, nechaly jsme se přesvědčit, že nás mezitím vezme do jiného chrámu, odtud pak kamsi a ještě někam jinam a pak nás zase vyloží u řeky, kde chytíme loď, co nás vezme k paláci.

Inu..ve zkratce nás náš drožkář opravdu vzal do několika chrámů (nevalného vzhledu), do prohlídky města bez upozornění zařadil i návštěvu „government fashion shop“, a nakonec nás vyložil kdesi u řeky, kde nebyl široko daleko nikdo jiný, než jakýsi agent. Ten nám nabídl skvělý „package“ – 4 hodinová vyjížďka po všech možných i nemožných koutech řeky, a to jen za 1000B každá!! (Více o drožkažských dealech zde:) http://www.bangkokscams.com/undercover/the-great-tuk-tuk-scam.html )

Po další půl hodině (když jsme našly našeho drožkaře a donutily ho, aby nás vzal na to SPRÁVNÉ molo) jsme se už vezly na poněkud přeplněné lodi směrem k paláci. Byly jsme mile překvapeny frekvencí, se kterou tyto lodě brázdí řeku a přepravují (především turisty) mezi památkami… a to jen za 15B!

S vidinou toho, že do 3:30, kdy je tedy prý nejlepší jít do paláce, máme ještě dost času. Vysedly jsme o pár zastávek dříve – před chrámem Wat Arun. Přestože jsme plánovaly jen kratičkou zastávku (taky kvůli tomu, že na tom otevřeném „nádvoří“ bylo asi milión stupňů), byl Wat Arun nakolik okouzlující, že jsme nemohly odtrhnout oči a objektivy dřív jak za hodinu. Naprosto nás fascinovaly detaily propracované do posledního centimetru. Celý chrám je totiž obložen střípky barevného porcelánu, které ve výsledku dělají opravdu výjimečný dojem.

…pokračování THE tuk-tuk story…

Následovala krátká zastávka v chrámu Wat Pho alias Temple of the Reclining Buddha – jak byste asi uhádli, jedná se o obrovskou zlatou sochu budhy, který leží napříč celým chrámem, a pak už jsme konečně zamířily ke královskému paláci. Když jsme kolem čtvrté přicházeli k hlavnímu vchodu, zrovna jsme zaslechly hlášení – Vážení návštěvníci, prosíme pozor - palác bude za deset minut zavírat. WHAAAT?! No to snad neeeeeee!!.... ano, měly jsme si výše zmíněný článek přečíst před odjezdem :D

Naprosto uondány po celodenním chození v nepolevujícím vedru jsme se večer sešly s Amy (která nám volala už kolem druhé odpoledne, že je na ní venku prostě „fcking hot“, a že tedy stráví zbytek odpoledne v nákupním centru:) a zamířily společně na večeři. Vybrali jsme restauraci v pochybné čtvrti, která ale vypadala poměrně autenticky a kupodivu jsme se trefily – green curry, Phad Thai i Tom Yum soup byly naprosto dokonalé!

…..pokračování THE Tuk-tuk story

Další den jsme byly s Trish pevně odhodlány, že tentokrát palác prostě musíme stihnout, a tak jsme si ráno pospíšily, nasedly do taxíka už kolem desáté a za chvíli už vysedaly v jedné z uliček hned vedle paláce. Trochu nás zarazilo, že most, přes který jsme měly přejít, byl pod dohledem vojáků a vypadal poněkud zavřeně. Nicméně i přesto sem tam někdo prošel… Jakmile jsme zabouchly dveře taxíku a otočily se směrem k chrámu, přistoupil k nám nějaký „neznámý“ s průkazkou na krku – „palace closed now – private prayers. See! - a ukázal na vojáky na mostě. Chvíli jsme váhaly a přešlapovaly, ale nakonec jsme usoudily, že opravdu vypadá poněkud zavřeně, a tak jsme se otočily na podpatku, nasedly do taxíka a jely zpátky do hostelu vyzvednout Amy…..ano, měly jsme si výše zmíněný článek přečíst před odjezdem.. :D :D 

Rozhodně nezapomenutelným zážitkem byl plovoucí trh. V Bangkoku (tedy spíš v jeho okolí) je jich k vidění několik, ale my jsme si vybrali ten nejbližší..Přeci jen – víkend je krátký! Náš plovoucí trh připomínal spíš plovoucí restauraci – podél mola parkovaly desítky malých dřevěných lodiček obložených rošty s rybami, kraby a garnáty, káděmi se všemožnými surovinami, a dokonce i s vitrínami s grilovanými kuřaty! Zdálo se, že jsme taky konečně unikly davům turistů, a tak jsme poobědvali – natěsnány u miniaturního stolečku - téměř výhradně ve společnosti mísťnáků.

Víkend se pomalu chýlil ke konci, ale my měly před sebou ještě jednu skvělou věc - večeři v 73. patře hotelu Baiyoke. Poučeny z předchozího dne, kdy jsme smutně opouštěly recepci, kde visela cedulka „fully booked“ (což se stejně zdálo nereálné, vzhledem k tomu, že „jídelní komplex“ na vrcholu tohoto hotelu sestává z pěti pater restaurací), zarezervovaly jsme si pro dnešní večer místa, zaplatili na místní poměry neuvěřitelných 600B (asi 25 SGD = průměrná večeře v SG) a zakončily tak náš víkend stylově – ve společnosti: mořských potvor, hovězího, suši, ale hlavně – čokoládové fontányyyyyy! :D 

Chinese New Year and the Lad(z)y (boys) trip

Čínský nový rok se blíží!..tuhle myšlenku jsme měli v hlavě všichni – někdo déle, někdo méně.

Když mě poprvé kamarádi upozornili, že brzy bude Čínský nový rok (23.ledna), a že už bych si měla začít plánovat program na ty 4denní prázdniny (to bylo tak kolem půlky listopadu) – jen jsem si poklepala na čelo. Byla jsem stejně příliš zaměstnaná nakupováním dárků a obecně fyzickou i psychickou přípravou na vánoční výlet domů, a plánovat na 3 měsíce dopředu mi přišlo přinejmenším  přehnané. Vánoce ale uplynuly jako voda, a po hořko-sladkém návratu do Singapuru jsem si uvědomila – a ejhle! Ještě s živou vzpomínkou na slova mých kamarádů, kteří tu už nějakou tu dobu jsou, že NIKDO přece nechce zůstat v Singapuru déle jak přes víkend, natož pak v průběhu CNY, kdy je všechno zavřené – jsem se vrhla na prohledávání webu zdejších  low-costových společností s jasným cílem – odjet KAMKOLIV! I toto Kamkoliv již ovšem bylo přibližně pětkrát dražší než obvykle nebo – v případě autobusu - vyprodané!

Když jsme se kolem půlky ledna jsme se sešli s několika kamarády na pravidelné páteční párty,  zjistili jsme, že jsme všichni udělali tu samou chybu – nekoupili si letenky a jízdenky už 5 měsíců dopředu.  Jako poslední možnost jak najít řešení z naší bezvýchodně situace a přijít se spásným nápadem, kam bychom přece jen mohli vyrazit, jsme zvolili metodu brainstormingu. Nápad po několika kolech „občestvení“ (tak nás to v ZSV na gymplu učili, ne?) opravdu přišel - Penang! Jak nás taky učili, není zrovna konstruktivní nápady kolegů kritizovat, a tak přestože nás všechny napadlo – „nápad je to sice supr, ale jak se tam asi tak dostanem, když je too 700 Km od SG?! – ujali jsme se této myšlenky a začali elaborovali na téma doprava.
Napadlo mě, že mám přece ještě někde kontakt na toho maníka, co nás minule (pravda -ne zrovna bezpečně) dopravil minivanem  do Mersingu, když jsme jeli na Rawu. Prošla jsem celý svůj telefonní seznam  a opravdu našla kontakt s názvem „minivan2“. Jen tak informačně jsem poslala smsku s dotazem: „SG- Penang – CNY - Can nor cannot? + How much?“ Odpověď přišla obratem „2300RM both ways – can?“ Po krátké diskuzi jsme se shodli, že CAN!

Nakonec se počet účastníků ustáili na čísle 4 a složení– ladies only –tady já, moje kamarádka Trish z Alcatelu, pak Api -kolegyně mého spolubydlící ho z DHL, a Dancy z 3M. Jako vždy to byl multikulturní  a multioborový výlet, zastoupena ČR, Filiípny, Indie a Singapur a  telekomunikace, logistika a výzkum.
Odjezd jsme na naplánovaly na pátek 20.1., 3pm z naší kanceláře v Technoparku Chai Chee na východím pobřeží. Po předchozí zkušenosti s naším řidičem jsem  ještě ve čtvrtek odpoledne poslala sms s dotazem, jestli tedy OPRAVDU ví, kde nás má vyzvednout a zdůraznila, že OPRAVDU potřebujeme odjet ve 3pm, (tedy nikoliv ve 3:30pm a už vůbec ne ve 4pm), protože odjíždět v pátek budou všichni, a tak chceme být na hranicích co nejdřív.

V pátek ve tři jsme se tedy přesně podle plánu s Trish nepozorovaně „vytratili“ z kanceláře. -ne že by to v našem call-centre-like open officu, kde 100 lidí vidí i když se podrbete na zádech, šlo - Ve 3:45pm jsme po značném úsilí (a značném psychické újmě na mé straně) také nakonec opravdu donavigovali našeho řidiče na místo určení a vydali se směrem na sever, na hranice s Malajsií. Ostatní členy posádky jsme už nabrali bez problémů.

Náš vůz – 4 místný sedan zcela neznámé značky- vypadal o mnoho lépe než naše předchozí dodávka, a taky výrazně bezpečněji – především díky tomu, že měl kupodivu i bezpečnostní pásy. Velkou výhodou bylo také to, že nás bylo v autě celkem 5, a zadní sedačce jsme se proto vůbec nemusely starat o to, jak se uspořádat a najít pohodlnou pozici na spaní v průběhu naší celonoční jízky, protože ta očividně neexistovala, a tak se stačilo naskládat se tam jako sardinky do plechovky a zaklonit hlavu. Přibližně po 12 ti hodinách jízdy jsem si ale všimla, že ne všichni tuto výhodu ještě pořád oceňují.

Jak jsem zmínila už dříve, trasa SG- Penang má asi 750 km a obvykle trvá něco kolem 10ti hodin. Naše jízda byla ale v tomto směru (a i v mnoha jiných) speciální - z velké části díky panu Sharimanovi, našemu řidiči. Po pár hodinách jízdy jsme si tak nějak všimly, že má zřejmě lehké problémy se zrakem, a tak se čas od času stane, že nějaké auto tak trochu přehlédne.  Očividně se také obával jet na dálnici rychleji než 80km/h (příčinu této obavy jsme se rozhodly raději nezjišťovat), a tak nám cesta na sever Malajsie trvala necelých 16 hodin.

Když jsme kolem sedmé hodiny ráno konečně dorazili do Penangu, nebylo ještě vyhráno. Proč? Protože se ukázalo, že pan Shariman v Penangu vlastně ještě nikdy nebyl, nemá ani tušení kde náš vlastně hostel, a zákonitě ho proto nemůže najít. Jak jsme zjistily později, nebylo divu, že ho nemohl najít, protože se kolemjdoucích ptal na cestu k hostelu „Lady boys“ :D (náš hostel se jmenoval The Lazy boys), odpověď interpretoval, jako že je to u Hypermartu (ukázal se být Happy Mart), a když se nakonec odhodlal do našeho hostelu zavolat a zeptat se na cestu přímo jich, vysvětlil jim, že jsme si ubytování zarezervovali přes web Hostelhookers (Hostel-bookers). Po 16ti hodinové cestě a jen několika pětiminutovkách spánku jsme se už nemohly než začít nevídaným způsobem řechtat.

Asi za další hodinu se nám s pomocí přítele na telefonu (majitele hostelu) podařilo naši ubytovnu najít. Přivítat nás -opravdu tak nějak líně- přišel sám majitel, vysmátý opálený třicátník s dlouhými rozcuchanými vlasy. S lehkým úsměvem nám řekl, že pokoj ještě „cannot“, ale že ho hned uklidí, my si pak v klidu zdřímnem, a on nám mezitím zařídí taxíka, co nás proveze po okolí a ukáže všechny zajímavosti (čti pasti na turisty). Během pěti minut jsme usnuly v houpacích sítích na zápraží a pak se přemístily do pokoje už jenom na dvě hodinky na dospání.

Když jsme se kolem jedenácté probraly a vypravily, čekalo na nás už taxi. Řidič byl  opět usměvavý místňák. Po krátkém vyjednávání o ceně zájezdu nám nakonec nabídl – že jsme to teda my – slevu 5RM/h z běžné taxy. Potěšeny jeho nabídkou a vědomy si toho, že ať tak nebo tak,  bude to rip-off, nastoupily jsme a vydali se na cestu kolem ostrova.

První zastávka byla v botanické zahradě – tzv. Spice garden – k vidění toho sice moc nebylo, ale protože Trish měla zbrusu nový foťák, a byla opravdu odhodlaná ho pořádně vyzkoušet, ocenily jsme krásy zahrady především jako pozadí pro pózování. (Ukázalo se ale, že v nabídce botanické zahrady byly i kurzy vaření, což nás veskrze nadchlo).

 

Zastávka č.2 byla výrobna batiku – po krátké prohlídce s odborným výkladem nás ochotný průvodce briskně zavedl do obřího obchodu přecpaného batikovanými ubrusy, šaty, šálami atd., odkud jsme bez újmy unikly jen díky tomu, že jsme byly moc ospalé na to, si cokoliv prohlížet :) 

Naše další trasa vedla přes „slavnou“ prodejnu čokolád, „vodopád“ (i pád vody z trubky se tak dá nazývat) a „snake temple“ (hadi tam byli opravdu živí, ale celá historie o tom, jak a proč se tam dostali, dost pochybná) až do opravdu poměrně zajímavého domu z koloniálního období. Po krátké prohlídce jsme si daly krátkou pauzičku u šálku místní „bílé kávy“ a nakopnuty značnou dávkou kofeinu se vypravily do poslední destinace toho dne –na Penang hill, přesněji do výchozí stanice malého vláčku, který nás po zdolání neskutečně příkrého kopce po desetiminutové jízdě vysadil na nejvyšším bodě Penangu  s krásným výhledem na zapadající slunce.

 

 

 

Kolem 7 večer dorazily zpět do hostelu. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme už ani  nevěděly, jak se jmenujeme. Hlad jsme ale měly. Poměrně rychle jsme našly parádní foodcourt, který čítal všechny možné i nemožné asijské kuchyně a druhy jídla – přes čínské/malajské/thajské/západní pokrmy až po palačinky s javorovým syrupem…Ty jsme zapíjely místím pivem. Po večeři jsme se celé rozlámané rozdělili na skupinu A – „jsme unavené k smrti a jdeme spát“ a skupinu B – „jsme unavené k smrti, ale než půjdem spát, zajdeme ještě na masáž“. (Masáž v Malajsii je opravdová „value for the money“ zejména proto, že číselná hodnota na tabuli je sice stejná jako v Singapuru, ale je za ní  zkratka „RM“ místo „SGD“) Škoda jen že jsem po prvních pěti minutách této luxusní maséže usnula, probudila se jen když do mě masérka šťouchla se slovy – „otočte se prosím“ – a pak když do mě šťouchla podruhé a řekla – „Hotovo!“ :)

V neděli nás probudilo zvonění budíku nepříjemně brzo – bylo 6 ráno a my musely chytit ranní trajekt na Langkawi.  Vzhledem k tomu, že jsme nemohly na poslední chvíli sehnat ubytování, a byly tak odsouzeny jen k jednodennímu pobytu, byl náš plán jasný: dorazit na Langkawi prvním trajektem – koupit v duty-free shopu hodně alkoholu – pospíšit si na pláž – namíchat drinky – ..koupání, opalování atd.. – 6pm - chytit poslední trajekt zpět. Myslím, že plán to byl dokonalý a i exekuce proběhla k naší naprosté spokojenosti (z části také díky našemu kamarádu Bacardi, který nám byl věrným společníkem po celý den). Naše kamarádka Api pak měla vlastní plán – místo válení na pláži si vzala taxi a projela za odpoledne většinu ostrova. Na cestě zpátky nás pak patřičně veselé nabrala do auta a dopravila zpátky do přístavu na trajekt.

Pondělí a úterý pak uběhlo – ani jsme nevěděly jak. V pondělí jsme se vydaly omrknout tolik opěvovaný buddhistický chrám Kek Lok Si, který je současně největším buddhistickým chrámem v Jihovýchodní Asii. Už když nás taxikář vyložil dole pod kopcem před nějakou neznámou tržnicí, byly jsme patřičně skeptické. Když jsme se ale nakonec celé opocené prodraly nespočetným množstvím krámků, které nás doprovázely celé dva kilometry až nahoru k chrámu, zůstaly jsme zírat. Před námi se rozprostřel OBROVSKÝ chámový komplex, navíc vyzdobený v duchu CNY se stovkami a stovkami červených lampiónů všude okolo. Prozkoumat alespoň hlavní části nám trvalo skoro celé dopoledne –  i díky tomu, že jsme v duchu předchozích dní nafotili 300 fotek chrámu jen během první hodiny a, notně povzbuzovány Trishou s novou DSLR v ruce, pózovaly u každého sloupu.

Odpoledne jsme se ve městě potkaly s Dancy, která místo na chrámy trpí na golf, a tak neodolala místnímu hřišti, a všechny společně obešly Georgetown, s četnými zastávkami na kafíčko nebo zákuseček. Nechyběl ale ani oběd o několika chodech v indické restauraci s patřičným výkladem od Api a Dancy a lehká obědová konverzace mladých intelektuálek – zejména  o MBA programech a vývoji světové ekonomiky.Večer jsme pak ještě zašly na pláž a chvíli blbly s foťákem.

Zpátky do hostelu jsme dorazily opět poměrně pozdě, a tak jsme se rozhodly, že necháme sprchu na později a rovnou vyrazíme na večeři. Našly jsme parádní místo hned na pláži s romantickou atmosférou, bambusovými slunečníky a opravdu pohledným číšníkem. Kombinace grilované ryby a Pink vodky se ukázala být prostě dokonalá. 

Po večeři jsme se rozdělily a já a Trisha se rozhodly se jen tak chvíli toulat po okolí. Podél nesčetných masážních salónů postávali nahaněči s ceníky v ruce, odhodlání zlákat nás (když už ne na masáž) alespoň na manikůru a pedikůru. Nás ale zaujala až poslední položka v ceníku : 5 RM/30min – fish pedicure. „Hele půjdem, to bude sranda!“, dohodly jsme se. Slečna nás zavedla dovnitř, zběžně nám opláchla nohy studenou vodou a ukázala na kamenný bazének, který jsem původně pokládala za akvárium. Plavalo v něm odhadem několik desítek-až stovek malých oranžových rybiček. Pohodlně jsme se usadily na okraj bazénku a s váhavým „ Raz-dva- tři“ ponořily nohy do vody. 

Během několika sekund se k nám přihnal celý roj těch hladových příšer!!  S výkřikem jsme vykoply nohy do vzduchu a několik minut rozdýchávaly infarkt. Po několika minutách a vzájemného přesvědčování jsme se odhodlaly ponořit nohy na pár sekund zpátky… Celý scénář se opakoval, ale po pár sériích jsme nakonec dokázaly nohy v jezírku udržet i několik minut! Asi po půl hodině jsme ze salónu už odcházely - stále ještě s tepovou frekvencí kolem 200 - a rozhodly se stavit se tedy cestou domů ještě na panáka. Když jsme pak přišly na hostel, úlevou i únavou po dlouhém dni jsme okamžitě usnuly.
Po zkušenostech z cesty DO Penangu  jsme v pondělí nenechaly nic náhodě a našeho řidiče zavolaly do služby už dopoledne. Ráno jsme ještě vyrazily na pláž na parádní snídani (číšník ale tentokrát nestál za moc) a kolem desáté už vyloženě nadšeně nasedaly do našeho sardinkózního auta a vyrazily směrem Singapur. Když jsme kolem jedenácté večer dorazily, malátně jsem se vysoukala před domem z auta, rozloučila se s holkama a v hlavě měla jenom jedinou myšlenku – tak tenhle výlet byl prostě PECKA! :)

Lekce windsurfingu aneb "Odkud vítr fouká"

Před několika týdny jsem v práci po polední pauze jen tak bezmyšlenkovitě brouzdala na internetu, popíjela horké Milo a ukusovala steamed bun. Venku bylo pěkně a slunečno (jako ostatně vždycky), a tak jsem si vzpomněla na East coast park. ECP je několikakilometrový pás zeleně, který se táhne podel pobřeží, a rozhodně patří mezi místní víkendové oázy - ráno si tam jdete zaběhat, v poledne zajdete do Jumbo Sea food na curry kraba a odpoledne tam můžete uspořádat barbecue v jednom z početných altánků.

Začala jsem v duchu plánovat, že bychom tam měli spolu s ostatními stážisty zase někdy vyrazit na kola, protože -co si budeme povídat - outdoor tady trochu pokulhává :P  Počkat! napadlo mě - v East Coast Parku se přece dá jít taky na windsurf! Naťukala jsem do googlu "Windurfing Singapore".. Hned první link odkazoval na Water Venture East coast park. Netrvalo ani 15 minut, a byla jsem zapsaná na jednodenní základní windsurfingový kurz. Jak pohodlné, pomyslela jsem si - ostatně stejně jako všechno v Sinagapuru :p

V sobotu ráno jsem (ještě rozespalá) chytla přede dveřmi našeho bytu taxík a -s lehknou opičkou na krku z párty předchozí noci- se nechala odvézt až na místo. V Areálu Water venture se už potulovalo pár dalších lidí - zřejmě další účastníci mého kurzu. Po chvíli nás oslovil nějaký místní týpek - v žabkách, celý oděný v O'Neillu a s celkově cool image - představil se jako Lee a řekl, že dnes bude naším instruktorem. Odeslal nás do třídy, kde prý bude krátké teoretické intro...Leeovi bylo odhadem 60 :D 

Kolem deváté jsme byli na místě už všichni, a tak se mohlo začít s výkladem teorie. Dostali jsme několikastránkovou brožurku, která pokrývala všechny základní pojmy, pravidla a techniky. Já jsem bohužel jsem kromě obrázku, který popisoval jednotlivé čísti windserfu, ničemu neporozuměla. Lee, pokryl všechna témata a veškerou teorii windsurfingu během dvaceti minut a pak prohlásil, že všechno už víme, a tak budeme pokračovat rovnou praktickým nácvikem.

Asi po čtvrt hodině - když jsme už všichni byli převlečení a nasáklí litry opalovacího krému (bylo zase slunečno, takže jsme se sice snažili zabránit nejhoršímu, ale bylo nám i přesto jasné, že budeme do odpoledne jako langusty) - jsme se shromáždili u brány, posbírali všechen materiál a vyrazili s několika vozíky ke břehu. 

Jak se ukázalo - k mojí velké úlevě - první část praktického nácviku probíhá na souši na tréningovém prkně (na pružině) s malou plachtou. Sice jsme si všichni připadali jako blbci, když jsme se zasněným výrazem třímali plachtu a hleděli do dáli s trávníkem pod nohama, ale...:P

(Obrazový materiál v tomto článku je pouze ilustrativní, během kurzu naštěstí žádné fotky pořázeny nebyly:)

Když jsme si všichni vyzkoušeli, jak zvednou plachtu (z trávníku), jak surf otočit (za pomocí tahu za provázek) a jak "zaujmout pozici" (která ovšem v našem podání rozhodně nevypadala cool) byli jsme - alespoň podle názoru Leea - připravení vyrazi do vody. 

Všichni jsme přesně podle instrukcí odtlačili jsme surf do vody, vyšplhali se na něj a "zaujali pozici" a se stejně zasněným pohledem jako předtím na trávníku se zahleděli vpřed..Stejně jako předtím na trávníků jsme se ale nikam nejeli.... Bylo absolutní bezvětří :D

Po krátkém obědě - Natěšení, že zopakujeme náš úspěch z dopoledne, kdy jsme všichni úspěšně zvedli plachtu, a po "zaujetí pozice" vyrazili  vpřed rychlostí asi tak metr za minutu, jsme se zase rozběhli do vody... Takže, jak to bylo - Odtlačit - vyšplhat, zvednout - ŽBLUŇK! Sakra?! Znova - vyšplhat, zvednout - ŽBLUŇK! Co se sakra děje?? Aaaaa, ono začalo foukat :D ...Jak se ukázalo, vítr byl úhlavním napřítelem naší windsurfařské snahy :D 

V průběhu odpoledne se naše družstvo rozdělilo na několik skupin: 1) na ty, co už po desítkách snah rezignovali na zvednutí plachty z vody, a teď už jen seděli na surfu a pozorovali profesionály, kteří brázdili pobřeží 2) na ty, kteří po desítkách marných snah ještě pořád bojovali, občas opravdu chytli vítr a několik desítek sekund - než zase spadli - opravdu někam jeli (pyšně: JÁ! :P) 3) a na ty, co po desíkách marných snah opravdu chytli dobrý vítr, ale taky špatný směr, takže ke konci odpoledne už byli tak daleko od pobřeží, že jen seděli na serfu, mávali rukama a doufali, že je přijede někdo vyzvednout, protože pádlování zpět by jim zabralo zbytek víkendu :D

Když nás všechny kolem páté odpoledne instruktoři vylovili z vody, dostali jsme ceritifkát. Určitě jsem nebyla sama, kdo se citíl vrcholně důležitě! :D Pecka - Příště si už jen můžu půjčit vybavení a vyrazit! To "příště" bude asi zítra, tak mi drže palce! :)

Pulau Rawa

Tak jsme po víkendu zpět doma, o/spálení, nevyspalí, s opicí na krkru, ale šťastní! :D Řeč je o našem výletu do Malajsie, na ostrov Rawa. V pátek odpoledne se přísně utajovaná skupina pracovníků několika mezinárodních společností vyplížila o něco dřív z práce a setkala se na stanici metra Bugis. Náš tým byl vskutku mezinárodní a pokud jde o podniková meřítka, zanedbatelní jsme taky rozhodně nebyli. Osazenstvo sestávalo ze mě, mé kamarádky-stážistky z Filipín druhé kolegyně z Číny - všichni z Alcatel-Lucent, pak tam byl tzv. UPS team - Sahil z Indie a Derrick - ten je opravodvou mulitkulrutní lahůdkou se svým Čínsko/Kamerunsko/Americko/Singapurským příběhem - zájezdu se také účastníl kokurenční DHLko, jehož pyšným zástupcem byla Gina z USA a nakonec se k nám ještě na poslední chvíli přidala Viky z Gazpromu a Dharshan z TUV. Někteří z nás se viděli poprvé, a tak jsme si - už jen tak ze zvyku - předali s lehkým úkolonem vizitky, nacpali se do pronajaté dodávky a příliš svižným tempem vyrazili směrem k JB (Johor Bahru - přes most od Singapuru, ale patří už Malajsii). Při hraniční kontrole naštěstí nikoho z celníků nenapadlo, že by někdo mohl pašoval alkohol ZE Singapuru DO Malajsie, a tak jsme pronesli bez úhony všechny lahve a Derrickova narozeninová on-road párty mohla začít.

Do Mersigu, který je výchozím podem pro všechny okolní východomalajské ostrovy, jsme dorazili kolem půlnoci. Náš ososbní Ferryman (jehož úkolem bylo vyzvednout ty páteční opozdilce, co můžou vyrazit ze Singapuru až po práci) nás spolu s dalšími už netrpělivě čekal. Naskákali jsme tedy hned do lodi, pomodlili se, abychom se po cestě nepotopili jako ta loď před týdnem a vypluli.

 Na místo jsme dorazili asi po třiceti minutách. Tma byla jako v pytli (osvětlený byl jenom kousek pláže a bungalov, kde byla restaurace), takže ti z mých kamarádů, kteří vlastně ani pořádně nevěděli, kam že to vlastně na víkend jedou, ani nemohli pořádně tušit, kam přijeli - i tak mi ale začali nadšeně a sborně děkovat, že jsem se vzala s sebou :D 

Příjemným překvapením bylo, že i po půnoci na nás večeře stále čekala. Zasytili jsme tedy po 6ti hodinové cestě žaludky, na radu místních objednali litr neznámého kokteilu jménem Rawa Fish Eye a pak už rozejili párty na pláži. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to je tak to poslední, co si všíchni z nás pamatují. Později jsme se shodli už jen na útržcích -písek - moře - kohoutí zápasy - jiu-jitsu...... 


                         

 
Ráno jsem se probrala kolem osmé. Otevřela jsem oči a rozhlédla se..Kamarád, který ležel na druhé straně manželské postele, (ne, nevybrali jsme si jí, byla nám přidělena) mi věnoval ukřivděný pohled - "sebralas mi deku!" Otevřela jsem okenici a spadla mi čelist - výhled z našeho dřevěného bungalovu byl rovnou na pláž - na tu neskutečně bílou pláž a tyrkysové moře..

  Po snídani, kde jsme si všichni postěžovali, jak je nám špatně, jsme se rozmístili na pláží. Někteří se vrhli na slunce (tzv.kategorie "odvážně Američanky"), a ti bojácnější - se speciální podkategorií 'Čínské dívky' - se nahrnuli do stínu palem. ('Čínské dívky' se pak natřeli sedmdesátkou faktorem a úzkostlivě štelovali slunečník, aby na ně nešel ani paprsek )

Hlavní náplní našeho víkendu bylo ležení - čtení - drby, s možnou variací - skupinové hry –potápění - jiu-jitsu - drby. K tomu nám hrála supr hudba a náš "hotel" Allangs Rawa se skvěle postaral i o naše žaludky - ještě teď si vzpomínáme na Rawa Fish se šťouchaným bramborem a oyster sauce zeleninou!

Celé odpoledne jsme se díky rozmanité nabídce kokteilů udržovali hydratovaní a spokojení. Jediným členem naší posádky, kdo si plážovou atmosféru moc neužíval, byla Vika. Místo kokteilů usrkávala džus a trávila příjemné odpoledne na telefonu s okolními ambasádami - Proč? Protože po cestě ztratila pas a nikdo z místních ambasadorů nebyl schopen říct, co musí udělat, aby ji v neděli na cestě zpátky pustili a) „Z“ Malajsie a b) zpátky „DO“ Singapuru. Nakonec se rozhodla, že nejlepší bude zajet do města a vyplnit protokol o zcizení pasu, a tak jsme jí a Sahilovi s povzdechem zamávali ze břehu a dali si drink na jejich počest.


Na večerní grilovačku jsme už byli zase všichni. Podávalo se všechno možný i nemožný – kuřecí, vepřový, kalamáry, slavná curry fish head a taky mraky různých zeleninových salátů. (což by možná Evropana nijak nevzrušilo, ale my, co jsme už tři měsíce živi jen na smažené zelenině z hawker center, jsme z toho byli celí na měkko)

Po večeři jsme si dali chvíli oddech, otevřeli si v naší chatce na terase víno a ležíce v houpací síti kecali. Ani byste nevěřili, jak se kecá, když u toho je osm lidí a každý je z jiné země, každý studoval něco jiného, každý studuje někde jinde a tak obecně je každý úplně jiný :)

Po krátké siestě jsme nakopli párty mode 2, a přestože jsme všichni měli ještě v čerstvé paměti bolestné následky z minulého večera, objednali jsme si další dva litry Rawa special Fish Eye :) Za mohutného povzbuzování personálu, došlo tentokrát i na tancování na stole (později také tancování na pláži..tancování v moři….tancování.... atd.)


Neděle ráno nás příjemně překvapila absencí následků předchozího večera, a tak jsme se všichni sešli u snídaně usměvaví, v plavkách, natření krémem a připravení opakovat program předchozího dne. Povedlo se nám to dokonale.
Po krásně stráveném odpoledni jsme-ač neradi-nasedli na člun směr Mersing, v Mersingu přesedli do vyhrkané dodávky, pomodlili se, aby řidič i tentokrát měl takové štěstí při předjíždění do zatáček jako po cestě sem, a usnuli. Do Singapuru jsme dorazili asi kolem deváté. Vyvalili jsme se z dodávky celí rozlámaní a zamířili na společnou večeři. Zhodnotili, že víkend to byl bombasitckej, a naplánovali, že další destinací je Bali v listopadu. Pak už jsme se rozloučili a zamířili domů – dolovat ten zpropadeně jemnej písek ze všechno možných i nemožných míst. Jestli každý sám? To nevím, ale pár drbů se ke mně doneslo hned v pondělí :P

Všední den singapurského stážisty. Část 1/2 - Dopoledne

Nedávno se mi dostala do ruky knížka "Many ships, one boat", v níž několik  expatů vypráví svůj "singapurský příběh" a nezávislýma očima si přitom všímá místních zvláštností. To mě inspirovalo k napsání článku o tom, jak vlastně vypadá takový jeden obyčejný den v životě obyčejného stážisty v takovém neobyčejném městě jako je Singapur. Držte si klobouky,cestujeme časem!

Je 7:20 ráno a vám právě zazvonil budík. Rychle po něm chňapnete, abyste utišili zvonění, než vzbudíte spolubydlícího, který ještě chrní asi 3 metry od vás. (Jak si matně vzpomínáte, šel spát zase až kolem druhý ráno). Potichu se vykradete z postele.  Po cestě do koupelny zapnete ohřívač vody a v mezičase se zastavíte u sušáku pro ručník, který je (stejně jako všechno vyprané prádlo) po pár hodinách již dokonale suchý, ale (stejně jako všechno vyprané prádlo prádlo) pořád jaksi ne dokonale čistý a také jaksi trvale zasmrádlý. Než vkočíte do koupelny, automaticky mrknete na zem, jestli tam není šváb.  Neradi byste ho totiž rozšlápli bosou nohou. Voda na sprchu sice ještě nebude ohřátá, ale i tak vlítete do skleněného sprchového kouta a začntete s očistou. Při pohledu kolem nejdřív proklejete spolubydlícího, že zase všude nadělal tím svým pudrem proti horku, co nedávno objevil v obchodě, ale pak mu to odpustíte, protože tam koupil i ten prima economy pack šampón, který má asi tři litry, takže mu  ho už několikátý týden bez jeho povšimnutí kradete :)

Po sprše na sebe rychle hodíte něco ve stylu "business smart" (pojem používaný místním HR oddělením, jehož obsah přesně nikdo nezná. Podle mého pozorování ale většinou sestává z poměrně elegatní topu, poměrně velmi krátké sukně a nepoměrně vysokých podpatků), a protože jste už měsíc a půl nebyli na nákupu a nemáte tedy doma žádné potraviny, vyrazíte rovnou na bus. Po cestě se bleskově stavíte v hawker centre, co máte za barákem a čapnete "red bean steamed bun" a "honeydew soya milk". Pokud se nebudete hlasitě ohrazovat větou "I dont need a bag!, I dont need a bag!!!!" dostanete jen během tohoto nákupu celkem 4 plastové ideliťáky - do jednoho přijde jedna "bun", do druhého přijde druhá "bun", obě přijdou do igelitové tašky a do další igelitové tašky přijde plastový kelímek s pitím.

Pak už s kartičkou v ruce běžíte přes silnici na bus (v okolí 200 metrů totiž není žádný přechod).Přestože jsou totiž na jízdním řádu jsou jenom intervaly a mohlo by se tedy zdát, že autobusy jezdí pravidelně, vy moc dobře víte, že VŠECHNY autobusy jedou mezi 8:00 a 8:05, ale žádné mezi 8:05 a 8:15. Nastoupíte jako poslední předními dveřmi (poslední proto, že se před vás všichni, včetně místních gentlemanů, nacpou), "napípnete se", vylezete do druhého patra, kde je lepší výhled, hrcnete si na sedačku a odkloníte výfuk klimatizace. Tahle sekvence je již naprosto automatická. V Čechách byste se nejspíš rovnou s chutí pustili do snídaně, co jste si právě koupili, ale tady se na ní můžete leda tak dívat, protože v autobuse se nesmí jíst. Asi po patnácti minutách se už blížíte k zastávce Chai Chee technopark, a tak se natáhnete do uličky, stisknete čudlík znamení (který se vám zpočátku stal mnohokrát osudným) a slaníte dolů.

Do zbrusu nového openspace Alcatel-Lucent vcházíte přibližně kolem třičtvrtě na devět a než se dostanete ke svému místu, míjíte desítky zatím prázdných míst. Většina lidí dorazí až mezi 9:30 a 10. Jako první (ještě než půjdete do kuchyňky udělat si kafe) nastartujete počítač, aby vám na IM svítila zelená a šéf tak mohl ocenit, že už jste v práci. Při snídani si pustíte outlook a začnete se prohrabovat hromadou emailů - hodně z nich je od šéfa a mnohé dorazili až někdy kolem 11pm - nechápete. Kromě toho taky nechápete, jak váš šéf - procurement director for SSEA - který denně dostane kolem 200 emailů, vždycky stihne odpovědět na každý email ještě dřív, než vy si ho vůbec stihnete přečíst.
V devět vám outlook nahásí, že máte pravidelný call s New Yorkem, tak sáhnete po novém Alcatel-IP touch telefonu, naťukáte číslo conference servisu, otevřete bridge, najdete si pohodlnou polohu sluchátka (která ovšem pro hovory delší než 1,5 hodiny prostě neexistuje), otevřete Netmeeting, nasdílíte  všem svoji obrazovku (sakra zase jste si zapomněli vypnout FB) a pak už se jen modlíte, aby ta prdlá američanka zase dneska neměla výřečnou.

Okolo dvanácté houknete na kolegyni, naznačíte "jídlo" a nenápadně se zdekujete na oběd. Po pár minutách chůze už vcházíte do jednoho hawker centrer, které je hned přes silnici. Po vzoru místních si NEJDŘÍV vyberete místo, posadíte tam kolegyni aby hlídala, a teprve POTOM se jdete rozhlížet po stáncích, co si dneska dáte. Výběr vám většinou trvá dlouho, protože se nemůžete rozhodnout mezi stánkem chicken rice (rozhodně místní favorit), nasi padang (malajská verze economy rice) a "indian delights". Nakonec  se ale rozhoupete, dokonce už i bez trapasu si objednáte (sice pořád nevíte, na co se vás ptají, ale už víte, že správná odpověď je "rice" a "for here") a  spokojeně  se vrátíte s tácem ke svému plastovému stolečku. Tam už stojí "čísník" od stánku s nápoji a dychtivým výrazem "odə?" Přikývnete a poručíte si lime juice - nejméně přeslazený ze všech místních drinků. Než začnete jíst,vyndáte si z kabelky vlastní papírové kapesníčky/ubrousky a pečlivě si je připravíte na stůl. Z nepochopitelných důvodů (vzhledem k tomu, jak "messy" mohou místní pokrmy být) se tu totiž ubrousky k jídlu nefasují (jako kdekoliv jinde, žeano) ale prodávají. (Prodejci jsou většinou Singapurští důchodci ve věku 80+, kteří přijdou až k vašemu stolečku, z půlmetru se na vás usmějí bezzubým úsměvem a nabídnou vám balíček za dolar. 

Pak už se pustíte do jídla. Pokud jdete na oběd s místními, můžete si být jisti, že oběd bude přijemnou hodinovou přestávkou ve vašem hektickém pracovním dni :)

....pokračování příště...

Lekce singlištiny

Myslím, že nadešel ten pravý čas, obohatit tento blog o další příspěvek typu "postřehy ze života místňáků". (Čtenář doufám odpustí :D) Pojďme se v dnešním příspěvku podívat na místní jazyk - stejně jako jazyk v Evropě je i jazyk v Singapuru většinou červený, podlouhlý a mlsný (zde přímo mimořádně mlsný!). Krom těchto podobných znaků, má ale i jeden znak speciální - a to ten, že mluví různými podivnými jazyky - čínsky, malajsky, tamilsky, ale hlavně singlišsky.
Jak jsem si přečetla v brožuře už před odjezdem - anglicky tu mluví skoro každý. A jak jsem si všimla hned po příjezdu - místní jsou na to patřičně hrdí! Nechci jim  z jejich nadšení nic ubírat - chraň bůh - (když se odsud vydáte za hranice, tak to teprve oceníte), ale místní angličtina má podle mého trochu háček..... Různí lidé na to mají různý názor, nicméně já si myslím, že místní vlastně anglicky nemluví - mluví čínsky - jen u toho používají anglická slova :P Ať už je to ale jak chce, místnímu jazyku se všeobecně neřekne jinak než Singliština. Dnes mi tedy dovolte dát vám lekci tohoto pozoruhodného jazyka.. (P.S. protože naprosto nemá význam pokoušet se přebít článek kamarádky kamaráda, Aletty Bernardine Noujaim, na toto téma, dovolím si použít některé její postřehy:)

Takže - Prosím ticho!!! Vy tam vzadu, ztiště se laskavě!

První důležitá věc, kterou byste měli znát : trocha demografie
Populace Singapuru se skládá ze 75 % z Číňanů, z 13 % z Malajců, 8 % tvoří Indové a zbylá 4 %, to jsme my, tedy ti, kteří mluví anglicky normálně, tedy opravdu ANGLICKY.

Lekce č. 1 : Artikulace (aneb: neartikulujte!)
Jak pravděpodobně víte, když mluví Číňan čínsky, neartikuluje. A když říkám, že neartikuluje, doslova to znamená, že jeho rty se nepohnou více, než o těch pár milimetrů mezi "O" a "A", takže když mluví Číňan anglicky ... no jen ztěží mu budete rozumět.

Příklad:
English : "Would you like some tea to drink with your noodles?"
Singlish : "wooyoolaksoteatodinkwiyounoodles?"
Jistě jste si všimli, že slovo noodles je srozumitelné. Je tomu tak ze dvou důvodů:
- Je na konci věty, obecně platí, že první a poslední slova jsou srozumitelná.
- Noodles je slovo používané singapurskými Číňany asi tak třikrát denně. (alternativa: rice. Kdykoliv tedy uslyšíte "něco-noodles", je to ve většině případů otázka - "ryzónudl"? - tedy rice or noodles? )

Lekce č. 2: výraz "lah"
Toto je pravděpodobně nejdůležitější lekce. Se spolubydlícím jsme rozebírali význam tohoto výrazu několik hodin, ale k jednoznačnému, všeobecnému, závěru týkajícímu se jeho použití jsme ani přesto nedospěli a nelze tedy než připustit, že celý výzkum skončil fiaskem.

Náš jediný, dílčí, závěr byl tento:
"Lah" neznamená zhola nic. Jde pouze o typ výrazu, který rozvíjí větu do délky a dodává jí exotický nádech. Někteří z našich badatelů došli dokonce k závěru, že "lah" se používá pouze k odlišení od řeči cizinců a je tak jedním z kroků na cestě budování národní identity. Tato teorie však nebyla doposud prokázána. "Lah" se přidává na konec věty, jak poznamenal jeden ze členů našeho týmu - "jako vlas do polévky."

Příklad :
English : "OK."
Singlish : "OK lah."

Další příklad :
English : "You should stop worrying."
Singlish : "You should stop worrying lah."
Poslední detail : "lah" může být stejně tak, v rozmachu lexikální pošetilosti, pozměněno na "loh" nebo "leh". Ale to už je pro druhé ročníky singlish.

Lekce č. 3 : Výraz "can can"Zapamatujte si dobře, že dvě "can" se vyslovují bez pomlky mezi oběma slovy, jsou vlastně spojena, jako by šlo o jediné slovo. V tomto případě se jedná, což by nemělo nikoho překvapit, o vyjádření schopnosti či možnosti mluvčího něco udělat.

English : "Can you do the slides for tomorrow's presentation? -Yeah, I can do that."
Singlish : "Can you do the slides for tomorrow's presentation? Can can."

Typický příklad, kdy dvě dvě protistrany diskutují o tom, jestli je něco možné, či ne, má tak většinou následující podobu:

Person A: "Can?"

Pesron B: "Noooo, cannot!"

Ve spojitosti s předchozím je také důležité umět správně vyjádřit nutnost či naopak "nepotřebu":

Person A - shop assistant: Do you need a carrier? (Překlad - potřebujete tašku?)

Person B - customer - (explaining that he/she actually has another bag so there is no need to take another one) - "No need."

Lekce č. 4 : Výraz "correct"Stejně tak jako u "can can", jedná se o téměř zbytečnou deformaci jazyka, která plní funkci vyjádření souhlasu. Začlenění do věty bývá nezřídka mírně direktivní, což nás však nesmí znepokojovat.

Příklad :
English : "I think that we should have lunch before studying. - You're right."
Singlish : "I think we should go to the food court before studying. - Correct."

Lekce č. 5 : Výraz "ha"Nejsem dosud dotatečně zběhlá v čínštíně, abych dokázala osvětlit původ tohoto výrazu, ale v průběhu času jsem zjistitla, že místní "Ha" či "Aaa" (těžko říct, jak tento zvuk popsat) by mohlo být synonymem kanadského "eh" (čti ej). "Aaa" kažopádně zní o mnoho hruběji a obecně na vás dělá dojem, že jste kdejaký hej nebo počkej.
Příklad :

Canadian : "You will have to dispose the old carpets, eh?
Singlish : "You will need to dispose the old carpets, aaa?" (všimněte si také typického "need to", které - jak bylo zmíněno výše - očekává odpověď - "no need")

Pozor : Toto pravidlo se nevztahuje na Indy ani na Malajce.

Lekce č. 6 : Výraz "is it?"Také jedna ze zásadních lekcí kurzu. Singapuřané nevyjadřují svoji potřebu ujistit se o platnosti sdělení jako Angličané. Namísto toho používají tázací dovětek "is it?" a to bez jakéhokoli ohledu na to, jaké sloveso bylo použito v předchozí větě. To znamená, že můžete v klidu zapomenout, co vás učili v hodinách angličtiny.

Příklad :
English : "I have been to the Philippines this week-end. - Have you?/Oh yeah? Lucky you!"
Singlish : "I have been to the Philippines this week-end. -Is it? Lucky you lah!"

Tento poslední příklad poukazuje na skutečnost, že veškeré kombinace všech uvedených pravidel jsou rozhodně možné a v mnoha případech vhodné.

Na závěr se společně pojďme naučit několik singlišských slovíček, která by vás - zdatné angličtináře - mohla možná po fonetické stránce trochu rozhodit: (pro zdatné jedince bude na konci malý kvíz)

Here we go: 

: [chjč-pí] = HP

: [resesessment] = risk assesment

: [karie?] - carrier? = i.e. do you need a bag?

: [excel shit] - excel sheet (A zkuste se nezačít řechtat, když vám šéf vysvětluje, jak chce mít zpracovanou analýzu v excelu)

Takže, teď už jste pokročílí, tak tedy pojďme na kvíz! (odpovědi možné zde či na FB:)

1) [bejdž] = ?

2) [chečá] =?

3) [some papl?]=?

4) [fifty]=?

5) [kapit]=?

Tak se ukažte, jsem na vás zvědavá :))

Nyní již máte všechny potřebné znalosti k tomu, abyste mohli mluvit dobrou singlish. Nyní je již potřeba jen vše pravidelně procvičovat, abyste dosáhli schopnosti přirozeně a plynule singličtinu používat. Já jsem t=to úrovně již bohužel dosádla :D