Díl první (vlastně druhý): Jak jsem přijela a zabydlela se

Už je to dva týdny, co jsem přistála na letišti Changi v Singapuru, a protože jsem slíbila, že vás budu infomovat, rozhodla jsem založit blog. Jak jistě záhy zjistíte, nejsem zrovna blogový typ, ale přesto se takhle formá jeví jako nejlepší :)

Jak se říká - first things first - takže nejdůležitejší sdělení hned na začátek - Líbí se mi tu! Moc!

Ale pojďmě trochu k fakrografii a vyprávění :)

Hned po příletu jsme spolu s mým spoluletícím (se kterým jsem se seznámila cestou) měli tu čest seznámit se s místními úředniky - ti sice zdržovali, ale nakonec nás do své přeregulované země milosrdně pustili...
Na letišti na mě už čekala Wei Wei - místní AIESEC koordinátorka. To bylo opravdu milé, vzhledem k tomu, že už bylo skoro 11pm. Wei Wei mi bleskově zařídila místní simku a kartu na MHD a odvezla mě do hostelu. 

První noc tam byla poučná. Hned po příchodu jsem zamířila rovnou do sprchy..vešla jsem a začala hledat okno, co by se dalo otevřít -byl tam hic k padnutí. Pak jsem ho uviděla - bylo dokořán a dovnitř se jím valil horký vlhký vzduch..OMG, pomyslela jsem si. Po sprše jsem se samozřejmě zpotila ještě dřív než jsem se oblíkla, ale never mind, zamířila jsem do postele. Otevřela jsem dveře pokoje a ofoukl mě 15ti stupňový vítr z klimatizace. No potěš.. Celý další týden jsem strávila kašláním.

V sobotu mě čekal hektický den. Wei Wei mi pomohla kontaktovat  místního realitního agenta, a tak jsme se rovnou objednaly na prohlídku bytu. Ten jsem měla sdílet ještě s jedním AIESEkářem, co měl teprve přijet, a dalším klukem z Japonska. Hned jak jsme dorazili na místo srazu se k nám agent přihnal a začal se vyptávat svoji SEngličtinou - aha, a odkud že vy teda ste..jo ČR..aha..a ty? Japonsko...hmmm..no to nevim...A kde že budete pracovat? A máte povolení? Co budte dělat? A kolik dostanete zaplaceno? A jste vdaná? No co to má být?! říkala jsem si..zeptat se ze zvědavosti je jedna věc, ale right/wrong otázky tohohle typu, to je trochu moc!  

Po chvíli se k nám přidal ještě hlouček lidí (asi 15) a všichni jsme vyšli nahoru a začali se v poklidu rozhlížet po bytě..Agent se kolem nás ale točil jako sup..líbí se vám to? Je to tady široko daleko nejhezčí byt co mám! Ale musíte se rozhodnout hned - vidíte támhleten čínskej pár? Ti před chvílí navýšili cenu, jestli ten byt chcete, tak je musítě přebít! Tak co, přebijete je? Musíte se rozhodnout a dát nabídku! V tu chvíli jsem toho měla tak akorát dost..STOP IT! houkla jsem na něj..všichni se otočili..Hm, kašlem na to, rozhodli jsme se, a zamířili ke dvežím. Uff, tak tohle bylo z kategorie silný zážitek..

Další den jsme ale měli štěstí - přestože se agent po včerešku cítil trochu uražen, vzal mě (tentokrát samotnou) do bytu, kde byl pokoj k pronajmutí. Zdálo se totiž, že se s ostatními potenciálními spolubydlícími neshodneme na lokalitě, a tak jsem se rozhodli se rozdělit. 

Byt to byl supr, i pokoj ušel, ale 900 dolarů se mi za něj zdálo přece jen trochu moc. Hmm..ale mohla bych tu bydlet s někým..Agent mě začal přesvědčovat, že mi určitě někoho najde a že za to nebudu nic platit - no zlatý voči, už to vidím...Pak nás ale napadlo, že bych mohla bydlet s Vladimírem - ten AIESEkář, co měl teprve za pár dní dorazit! S Wei Wei jsme se vrhly do akce a rovnou  mu zavolali. "Hey, Vladimír, we have an offer for a really cool flat ..do you wanna share a room with Barbora?" ..Vladimír byl právem trochu zaražen. Well..Ok. řekl po tom, co jsme mu přes telefon poslali pár fotek. "Tyjo, supr, tak máme byt!" :) Nakonec se do vedlejšího pokoje nastěhoval i Japonec Tatsu, protože se mu takhle lokalita celkem hodila. 

Večer to ve mě ale začalo hlodat..co když ten Vladimír bude nějakej divnej?? Mluvila jsem s ním po mailu asi třikrát a co já vím, třeba to bude nějakej..no..úchylák..! S napětím jsem tedy čekala na čtvrtek, kdy měl dorazit a měli jsme se oba nastěhovat.. Příjel asi kolem desáté večer. Přivítání bylo - vzhledem k situaci - trochu divné, ale aspoň na první pohled vypadal prima..(pozn. pro dámy - vlastně..velmi prima..:P  Lyia a Peter - čínský pár, který nám byt pronajímá a bydlí tu s námi - jsou sice přesvědčení, že jsme přátelé už dlouho (a díky tomu můžeme sdílet jeden pokoj), ale nechceme pobuřovat jejich konzervativní smýšlení, takže jen souhlasně přikyvujeme :)

Po 14 dnech společného soužití musím říct, že jsem měla štěstí, protože Vlada je naprosto v pohodě :) I naši spolubydlící/majitelé jsou  supr - v sobotu pro nás uspořádali house warming párty, na kterou navařili asi 6 čínských specialit (včetně krabů!) :) - o tom ale více později - ve speciální katagorii "jídlo".

Jak to všechno začalo?

Tak začněme od začátku. Začalo to jedním nečekaným telefonátem :) Představte si následující situaci - večer jdete do baru a s vidinou toho, že ráno nemusíte vstávat, si po příchodu ještě pustíte nějaký ten seriál, dopijete načatou lahev vína a kolem 3am jdete na kutě. Jen co zamhouříte oči (7:30) vás ale z opileckého bezvědomí probudí zvonící telefon. Podvědomně po něm sáhnete a zahuhláte "No?". Pak chvíli posloucháte...Po chvíli svým bystrým mozkem (který už neomylně trpí kocovinou) zjistíte, že vlastně nerozumíte ani slovu z toho, co na vás ten někdo na druhém konci linky chrlí. 

První myšlenka na sebe nechá pár sekund čekat, ale pak se dostaví - jo aha, on mluví anglicky - uběhne pár dalších vteřin, než zjistíte, že ani tenhle postřech nebyl spásný - ani tak totiž vlastně ničemu nerozumíte...(což je po těch letech kurzů celkem divný..) Asi po půl minutě si ovšem druhá strana všimne, že jste vlaste ještě nic neřekli a zeptá se, "Are you OK?" (což je asi tak jediná věc, které jste dosud rozuměli). ..zamumláte něco úplně nemyslného a posluchač na druhé straně prozře - " Actually, what's the time in the Czech Rep?"..Konečně jste rozuměli, a tak dokonce i odpovíte - 7:30 am..Hlas na druhém konci konečně pochopí vaši situaci (ale ani tak neví o té kocovině) a sdělí, že tedy zavolá za hodinu.. Jakmile položíte sluchátko, začnete přemýšlet, kdo to vlastně volal, odkud, a co chtěl..Nicméně jediná stopa, kterou máte, je to, že ať to byl kdokoliv, měl strašnej čínskej přízvuk...

Po hodině opět zvoní telefon. Vy už jste celkem při smyslech, a tak konečně (ale i tak s obrovskou překladatelskou snahou) zjistíte, že je to slečna z HR z Alcatelu-Singapur, která bez jakéhokoli předchozího upozornění volá ohledně té stáže, na kterou jste se přece přihlásili (asi před měsícem)... Pohovor chce samozřejmě dělat hned.

Začíná z ostra - "ve vašem motivačním dopisu čtu, že se chcete věnovat project managementu" (SHIT, napadne vás - její kolegyně z HR ALU, která vám při předchozí neúspěšné příhlášce řekla, že vás může doporučit na jinou pozici, jí zřejmě dala i předchozí motivační dopis)..nevadí....vykrucujete se, přesvědčujete, vysvětlujete..sice v naprostě většině případů nerozumíte, na co se vás ptá, ale nenecháváte se rozhodit a prostě pořád něco metelete..

Po urputné půlhodinové snaze se slečna na druhém konci linky slituje a řekne, že teda oukej, a že se vám za pár dní ozve manažer, se kterým budete mít druhé kolo pohovoru...

Pár dní bylo další den. I onen manažer měl velmi silný čínský přízvuk, ale dalo se mu rozumět alespoň něco. Rozhodně mu bylo rozumět dost dobře na to, aby jste pochytili informaci, že se mu líbíte, a že vás vezme..když....budete moct být v Singapuru 22.6.!!! "WTF?!" řeknete si (snad jen) v duchu.."To je za týden??" Manažer bez mrknutí oka odpoví - ne, za dva. Jako správný hráč řeknete - "hm, tak fajn!" ..a doufáte, že se něco stane, jinak máte opravdový problém.. 

Jediné, co se ale stane je, že se po víkendu ozve slečna z HR s tím, že je super, že tam za dva týdny budete, a jestli můžete kvůli pracovnímu povolení laskavě do zítra poslat asi 10 dokumentů s překlady oveřenými na ambasádě. V tu chvíli váš už opravdu jímá hrůza, že jste souhasili s něčím, o čem ani nevíte, jestli stihnete, natož jestli chcete! ....Nakonec se ale rozhodnete do toho prostě jít. :) Následující dva týdny se stanou skutečnou noční můrou. Lítáte po všech čertech, kupujete, uzavíráte, podepisujete a u toho přmýšlíte, jestli tam vlastně fakt chcete jet. Máte ale štěstí..sehnat dokumenty na pracovní povolení vám celkem trvalo, a tak jste - sice za cenu risku, že to neprojde - získali týden navíc! :) I to se sice jeví jako šibeniční termín, ale i tak nakonec po třech týdnech, desítkách naběhaných kilometrech a několika šedivých vlasech navíc, stojíte na letišti Ruzyně, odevzdáváte svůj - evidentně příliš velký - kufr na check inu Air Emirates, dáváte pusu na rozloučenou rodičům (kteří značnou část shonu absolvovali s vámi) a pak už se jen díváte, jak se zem vzdaluje a na obrazovce zkoumáte, kolik hodin, že to trvá do Dubaje, kde máte přestup :)