Všední den singapurského stážisty. Část 1/2 - Dopoledne

Nedávno se mi dostala do ruky knížka "Many ships, one boat", v níž několik  expatů vypráví svůj "singapurský příběh" a nezávislýma očima si přitom všímá místních zvláštností. To mě inspirovalo k napsání článku o tom, jak vlastně vypadá takový jeden obyčejný den v životě obyčejného stážisty v takovém neobyčejném městě jako je Singapur. Držte si klobouky,cestujeme časem!

Je 7:20 ráno a vám právě zazvonil budík. Rychle po něm chňapnete, abyste utišili zvonění, než vzbudíte spolubydlícího, který ještě chrní asi 3 metry od vás. (Jak si matně vzpomínáte, šel spát zase až kolem druhý ráno). Potichu se vykradete z postele.  Po cestě do koupelny zapnete ohřívač vody a v mezičase se zastavíte u sušáku pro ručník, který je (stejně jako všechno vyprané prádlo) po pár hodinách již dokonale suchý, ale (stejně jako všechno vyprané prádlo prádlo) pořád jaksi ne dokonale čistý a také jaksi trvale zasmrádlý. Než vkočíte do koupelny, automaticky mrknete na zem, jestli tam není šváb.  Neradi byste ho totiž rozšlápli bosou nohou. Voda na sprchu sice ještě nebude ohřátá, ale i tak vlítete do skleněného sprchového kouta a začntete s očistou. Při pohledu kolem nejdřív proklejete spolubydlícího, že zase všude nadělal tím svým pudrem proti horku, co nedávno objevil v obchodě, ale pak mu to odpustíte, protože tam koupil i ten prima economy pack šampón, který má asi tři litry, takže mu  ho už několikátý týden bez jeho povšimnutí kradete :)

Po sprše na sebe rychle hodíte něco ve stylu "business smart" (pojem používaný místním HR oddělením, jehož obsah přesně nikdo nezná. Podle mého pozorování ale většinou sestává z poměrně elegatní topu, poměrně velmi krátké sukně a nepoměrně vysokých podpatků), a protože jste už měsíc a půl nebyli na nákupu a nemáte tedy doma žádné potraviny, vyrazíte rovnou na bus. Po cestě se bleskově stavíte v hawker centre, co máte za barákem a čapnete "red bean steamed bun" a "honeydew soya milk". Pokud se nebudete hlasitě ohrazovat větou "I dont need a bag!, I dont need a bag!!!!" dostanete jen během tohoto nákupu celkem 4 plastové ideliťáky - do jednoho přijde jedna "bun", do druhého přijde druhá "bun", obě přijdou do igelitové tašky a do další igelitové tašky přijde plastový kelímek s pitím.

Pak už s kartičkou v ruce běžíte přes silnici na bus (v okolí 200 metrů totiž není žádný přechod).Přestože jsou totiž na jízdním řádu jsou jenom intervaly a mohlo by se tedy zdát, že autobusy jezdí pravidelně, vy moc dobře víte, že VŠECHNY autobusy jedou mezi 8:00 a 8:05, ale žádné mezi 8:05 a 8:15. Nastoupíte jako poslední předními dveřmi (poslední proto, že se před vás všichni, včetně místních gentlemanů, nacpou), "napípnete se", vylezete do druhého patra, kde je lepší výhled, hrcnete si na sedačku a odkloníte výfuk klimatizace. Tahle sekvence je již naprosto automatická. V Čechách byste se nejspíš rovnou s chutí pustili do snídaně, co jste si právě koupili, ale tady se na ní můžete leda tak dívat, protože v autobuse se nesmí jíst. Asi po patnácti minutách se už blížíte k zastávce Chai Chee technopark, a tak se natáhnete do uličky, stisknete čudlík znamení (který se vám zpočátku stal mnohokrát osudným) a slaníte dolů.

Do zbrusu nového openspace Alcatel-Lucent vcházíte přibližně kolem třičtvrtě na devět a než se dostanete ke svému místu, míjíte desítky zatím prázdných míst. Většina lidí dorazí až mezi 9:30 a 10. Jako první (ještě než půjdete do kuchyňky udělat si kafe) nastartujete počítač, aby vám na IM svítila zelená a šéf tak mohl ocenit, že už jste v práci. Při snídani si pustíte outlook a začnete se prohrabovat hromadou emailů - hodně z nich je od šéfa a mnohé dorazili až někdy kolem 11pm - nechápete. Kromě toho taky nechápete, jak váš šéf - procurement director for SSEA - který denně dostane kolem 200 emailů, vždycky stihne odpovědět na každý email ještě dřív, než vy si ho vůbec stihnete přečíst.
V devět vám outlook nahásí, že máte pravidelný call s New Yorkem, tak sáhnete po novém Alcatel-IP touch telefonu, naťukáte číslo conference servisu, otevřete bridge, najdete si pohodlnou polohu sluchátka (která ovšem pro hovory delší než 1,5 hodiny prostě neexistuje), otevřete Netmeeting, nasdílíte  všem svoji obrazovku (sakra zase jste si zapomněli vypnout FB) a pak už se jen modlíte, aby ta prdlá američanka zase dneska neměla výřečnou.

Okolo dvanácté houknete na kolegyni, naznačíte "jídlo" a nenápadně se zdekujete na oběd. Po pár minutách chůze už vcházíte do jednoho hawker centrer, které je hned přes silnici. Po vzoru místních si NEJDŘÍV vyberete místo, posadíte tam kolegyni aby hlídala, a teprve POTOM se jdete rozhlížet po stáncích, co si dneska dáte. Výběr vám většinou trvá dlouho, protože se nemůžete rozhodnout mezi stánkem chicken rice (rozhodně místní favorit), nasi padang (malajská verze economy rice) a "indian delights". Nakonec  se ale rozhoupete, dokonce už i bez trapasu si objednáte (sice pořád nevíte, na co se vás ptají, ale už víte, že správná odpověď je "rice" a "for here") a  spokojeně  se vrátíte s tácem ke svému plastovému stolečku. Tam už stojí "čísník" od stánku s nápoji a dychtivým výrazem "odə?" Přikývnete a poručíte si lime juice - nejméně přeslazený ze všech místních drinků. Než začnete jíst,vyndáte si z kabelky vlastní papírové kapesníčky/ubrousky a pečlivě si je připravíte na stůl. Z nepochopitelných důvodů (vzhledem k tomu, jak "messy" mohou místní pokrmy být) se tu totiž ubrousky k jídlu nefasují (jako kdekoliv jinde, žeano) ale prodávají. (Prodejci jsou většinou Singapurští důchodci ve věku 80+, kteří přijdou až k vašemu stolečku, z půlmetru se na vás usmějí bezzubým úsměvem a nabídnou vám balíček za dolar. 

Pak už se pustíte do jídla. Pokud jdete na oběd s místními, můžete si být jisti, že oběd bude přijemnou hodinovou přestávkou ve vašem hektickém pracovním dni :)

....pokračování příště...

Lekce singlištiny

Myslím, že nadešel ten pravý čas, obohatit tento blog o další příspěvek typu "postřehy ze života místňáků". (Čtenář doufám odpustí :D) Pojďme se v dnešním příspěvku podívat na místní jazyk - stejně jako jazyk v Evropě je i jazyk v Singapuru většinou červený, podlouhlý a mlsný (zde přímo mimořádně mlsný!). Krom těchto podobných znaků, má ale i jeden znak speciální - a to ten, že mluví různými podivnými jazyky - čínsky, malajsky, tamilsky, ale hlavně singlišsky.
Jak jsem si přečetla v brožuře už před odjezdem - anglicky tu mluví skoro každý. A jak jsem si všimla hned po příjezdu - místní jsou na to patřičně hrdí! Nechci jim  z jejich nadšení nic ubírat - chraň bůh - (když se odsud vydáte za hranice, tak to teprve oceníte), ale místní angličtina má podle mého trochu háček..... Různí lidé na to mají různý názor, nicméně já si myslím, že místní vlastně anglicky nemluví - mluví čínsky - jen u toho používají anglická slova :P Ať už je to ale jak chce, místnímu jazyku se všeobecně neřekne jinak než Singliština. Dnes mi tedy dovolte dát vám lekci tohoto pozoruhodného jazyka.. (P.S. protože naprosto nemá význam pokoušet se přebít článek kamarádky kamaráda, Aletty Bernardine Noujaim, na toto téma, dovolím si použít některé její postřehy:)

Takže - Prosím ticho!!! Vy tam vzadu, ztiště se laskavě!

První důležitá věc, kterou byste měli znát : trocha demografie
Populace Singapuru se skládá ze 75 % z Číňanů, z 13 % z Malajců, 8 % tvoří Indové a zbylá 4 %, to jsme my, tedy ti, kteří mluví anglicky normálně, tedy opravdu ANGLICKY.

Lekce č. 1 : Artikulace (aneb: neartikulujte!)
Jak pravděpodobně víte, když mluví Číňan čínsky, neartikuluje. A když říkám, že neartikuluje, doslova to znamená, že jeho rty se nepohnou více, než o těch pár milimetrů mezi "O" a "A", takže když mluví Číňan anglicky ... no jen ztěží mu budete rozumět.

Příklad:
English : "Would you like some tea to drink with your noodles?"
Singlish : "wooyoolaksoteatodinkwiyounoodles?"
Jistě jste si všimli, že slovo noodles je srozumitelné. Je tomu tak ze dvou důvodů:
- Je na konci věty, obecně platí, že první a poslední slova jsou srozumitelná.
- Noodles je slovo používané singapurskými Číňany asi tak třikrát denně. (alternativa: rice. Kdykoliv tedy uslyšíte "něco-noodles", je to ve většině případů otázka - "ryzónudl"? - tedy rice or noodles? )

Lekce č. 2: výraz "lah"
Toto je pravděpodobně nejdůležitější lekce. Se spolubydlícím jsme rozebírali význam tohoto výrazu několik hodin, ale k jednoznačnému, všeobecnému, závěru týkajícímu se jeho použití jsme ani přesto nedospěli a nelze tedy než připustit, že celý výzkum skončil fiaskem.

Náš jediný, dílčí, závěr byl tento:
"Lah" neznamená zhola nic. Jde pouze o typ výrazu, který rozvíjí větu do délky a dodává jí exotický nádech. Někteří z našich badatelů došli dokonce k závěru, že "lah" se používá pouze k odlišení od řeči cizinců a je tak jedním z kroků na cestě budování národní identity. Tato teorie však nebyla doposud prokázána. "Lah" se přidává na konec věty, jak poznamenal jeden ze členů našeho týmu - "jako vlas do polévky."

Příklad :
English : "OK."
Singlish : "OK lah."

Další příklad :
English : "You should stop worrying."
Singlish : "You should stop worrying lah."
Poslední detail : "lah" může být stejně tak, v rozmachu lexikální pošetilosti, pozměněno na "loh" nebo "leh". Ale to už je pro druhé ročníky singlish.

Lekce č. 3 : Výraz "can can"Zapamatujte si dobře, že dvě "can" se vyslovují bez pomlky mezi oběma slovy, jsou vlastně spojena, jako by šlo o jediné slovo. V tomto případě se jedná, což by nemělo nikoho překvapit, o vyjádření schopnosti či možnosti mluvčího něco udělat.

English : "Can you do the slides for tomorrow's presentation? -Yeah, I can do that."
Singlish : "Can you do the slides for tomorrow's presentation? Can can."

Typický příklad, kdy dvě dvě protistrany diskutují o tom, jestli je něco možné, či ne, má tak většinou následující podobu:

Person A: "Can?"

Pesron B: "Noooo, cannot!"

Ve spojitosti s předchozím je také důležité umět správně vyjádřit nutnost či naopak "nepotřebu":

Person A - shop assistant: Do you need a carrier? (Překlad - potřebujete tašku?)

Person B - customer - (explaining that he/she actually has another bag so there is no need to take another one) - "No need."

Lekce č. 4 : Výraz "correct"Stejně tak jako u "can can", jedná se o téměř zbytečnou deformaci jazyka, která plní funkci vyjádření souhlasu. Začlenění do věty bývá nezřídka mírně direktivní, což nás však nesmí znepokojovat.

Příklad :
English : "I think that we should have lunch before studying. - You're right."
Singlish : "I think we should go to the food court before studying. - Correct."

Lekce č. 5 : Výraz "ha"Nejsem dosud dotatečně zběhlá v čínštíně, abych dokázala osvětlit původ tohoto výrazu, ale v průběhu času jsem zjistitla, že místní "Ha" či "Aaa" (těžko říct, jak tento zvuk popsat) by mohlo být synonymem kanadského "eh" (čti ej). "Aaa" kažopádně zní o mnoho hruběji a obecně na vás dělá dojem, že jste kdejaký hej nebo počkej.
Příklad :

Canadian : "You will have to dispose the old carpets, eh?
Singlish : "You will need to dispose the old carpets, aaa?" (všimněte si také typického "need to", které - jak bylo zmíněno výše - očekává odpověď - "no need")

Pozor : Toto pravidlo se nevztahuje na Indy ani na Malajce.

Lekce č. 6 : Výraz "is it?"Také jedna ze zásadních lekcí kurzu. Singapuřané nevyjadřují svoji potřebu ujistit se o platnosti sdělení jako Angličané. Namísto toho používají tázací dovětek "is it?" a to bez jakéhokoli ohledu na to, jaké sloveso bylo použito v předchozí větě. To znamená, že můžete v klidu zapomenout, co vás učili v hodinách angličtiny.

Příklad :
English : "I have been to the Philippines this week-end. - Have you?/Oh yeah? Lucky you!"
Singlish : "I have been to the Philippines this week-end. -Is it? Lucky you lah!"

Tento poslední příklad poukazuje na skutečnost, že veškeré kombinace všech uvedených pravidel jsou rozhodně možné a v mnoha případech vhodné.

Na závěr se společně pojďme naučit několik singlišských slovíček, která by vás - zdatné angličtináře - mohla možná po fonetické stránce trochu rozhodit: (pro zdatné jedince bude na konci malý kvíz)

Here we go: 

: [chjč-pí] = HP

: [resesessment] = risk assesment

: [karie?] - carrier? = i.e. do you need a bag?

: [excel shit] - excel sheet (A zkuste se nezačít řechtat, když vám šéf vysvětluje, jak chce mít zpracovanou analýzu v excelu)

Takže, teď už jste pokročílí, tak tedy pojďme na kvíz! (odpovědi možné zde či na FB:)

1) [bejdž] = ?

2) [chečá] =?

3) [some papl?]=?

4) [fifty]=?

5) [kapit]=?

Tak se ukažte, jsem na vás zvědavá :))

Nyní již máte všechny potřebné znalosti k tomu, abyste mohli mluvit dobrou singlish. Nyní je již potřeba jen vše pravidelně procvičovat, abyste dosáhli schopnosti přirozeně a plynule singličtinu používat. Já jsem t=to úrovně již bohužel dosádla :D
 

Pulau Tioman

Minulý týden v úterý byl v Singapuru státní svátek, a tak jsem se chopila příležitosti, požádala šéfa o den volna a vyrazila na prodloužený víkend do Malajsie, na ostrov Tioman. Plánování jsem moc nedala - ve středu jsem se rozhodla, že pojedu, ignorovala dotěrné dotazy známých, jestli už mám zarezervované ubytování, trajekt, autobus a požádáno o dovolenou, a po pár telefonátech  v pátek vyrazila. Poslední metro mě dopravilo na místo srazu  s kamarádčiným kamarádem, který měl cestu stejným směrem, a tak mě vzal s sebou do Mersingu - asi 150 km vzdáleného přístavu, odkud vyráží trajekty na několik okolních ostrovů. Na místo jsme dorazili asi v 5am, tedy akorát načas, abychom koupili zpáteční lístky (za 80 RM) a nasedli. Na Tioman jsme dorazili asi za dvě hodiny. Místní AIESEkáři (kteří mířili na potapěčský kurz) vysedli hned na první zastávce, a tak jsem po další půl hodině už sama vystoupila v  hlavním městě, Tekeku.

Hned jak jsem vystrčila nos z termínálu (nutno podotknout, že víc jako turista jsem v teniskách, s batohem a foťákem v ruce už vypadat nemohla), příběhl ke mě místní náhončí s dychtivým a velmi standartním dotazem- Where are you going?? Po krátké diskuzi jsem pyšné odcházela bez utraceného dolaru s informacemi, které jsem potřebovala. V průvodci jsem se totiž dočetla o krásné klidné pláži na druhé straně ostrova, na kterou je možné dojít osmikilometrovým trekem džunglí. Podrobnější popis ovšem chyběl. Podle jeho istrukcí jsem se tedy vydala na východ a pokukovala po stánkách s jídlem. Otevřený nebyl ani jeden. Už jsem byla smířená s tím, že po probdělé noci půjdu na trek o hladu, ale nakonec jsem kus žvance ve stánku, co vypadal spíš jako veřejné záchodky, dostala. Kolem deváté jsem se tedy vydala na cestu. Vybavena třemi litry vody a repeletním náramkem jsem začala stoupat hustým porostem. Už po několika minutách mi bylo jasné, že repeletní náramek je úplně k ničemu, a že jít na trek v kraťasech je pěkná blbost. Jak jsem se začala vzdalovat od civilizace a porost houstl, začalo mi připadat, že se scéna nápadně podobná seriálu Lost.

 Asi po dvou hodninách spěčné chůze (spěšné jednak kvůli  množství komárů a jednak kvůli tomu, že jsem byla strachy po.... až za ušima) jsem se začala blížit k pobřeží Juary. Když jsem po další půlhodině dorazila na pláž, napadlo mě jenom jedno - this is a FREAKING PARADISE! Všude okolo byla jen průzračná voda, písek a několik chatiček rozesetých po pobřeží . Pár lidí posedávalo na terase restaurace, ale na pláži nebyl nikdo. Za dvě minuty jsem už byla ve vodě a vleže se koukala na krásně pobřeží a neskutečně hustý prales za ním. (A taky na kupu svých neskutečně zpocených věcí, které jsem nechala pod palmou na břehu).

Ubytovnání, které jsem si zarezervovala, nebylo zrovna podle mých představ - přece jen mravenci a bed bugs k ním nepatří - a tak jsem nakonec po chvíli dohadování vyhandlovala nepoužívanou chatičku přímo na břehu. Pecka!! Pozdejí jsem sice zjistila, že mám i několik spolubydlících, ale co je pod 10 cm mě nemůže rozhodit :P Odpoledne jsem pak strávila pospáváním na pláži a večer taky degustací - zkusila jsem všechno, od vaflí, přes sea-food, fresh džusy, až po curry chicken.

Další den ráno jsem si půjčila potapěčské vybavení. Vybavena maskou, ploutvemi a šnorchlem jsem se - trochu bojácně - vrhla do vln. Po pár minutách nervózního ohlížení se jsem usoudila, že není důvod, aby žralok sežral zrovna mě, a rozhodla jsem se tedy plavat kousek dál. Narazila jsem na nádherné různobarevné korály, mezi kterými plavaly ještě různobarebnější rybky. Chvíli jsem jen ležela na vodě a zírala pod sebe. Pak mě ale vyrušil nějaký pohyb ve vodě. Krve by se ve mě nedožezal. Když jsem ale svoje dvě dioptrie zaostřila, zjistila jsem, že přímo pode mnou plave kareta!!! :) Jen tak se tam vznášela a snad ani nevěděla, že ležím na hladině a usmívám se tak, že mi nateklo do masky. Dalších několik minut jsem strávily spolu - ona  razila cestu a já ji na hladíně potichu následovala.

Z vody jsem vylezla úplně rozmočená asi po hodině. Kromě překvapivého setkání s karetou mě překvapilo taky to, že jsem si při potápění strašně spálila zadek, a neměla jsem na čem sedět :)) Odpoledne jsem se vydala s foťákem na malý průzkum okolí a večer si pak ještě na chvíli lehla na pláž. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na svoje kamarády, kteří mi říkali, že si na pláži těžko jen tak lehnu, protože mě sand-flies budou žrát zaživa. Blbost, pomyslela jsem si. Ležím tu, a jediné, co tu poletuje, jsou nějaké mušky, co sice otravoujou, ale nekoušou...
Večer byl potom ve znamení romantického západu slunce, supr večeře a taky slejváku, na který jsem z terasy jen zírala s otevřenou pusou. You gotta be kidding me!

Další den jsem se svezla se skupinou singapurských studentů zpátky na druhou stranu ostrova. (Přestože jungle-trek byl bomba, tolik potěšení najedou jsem si nechtěla dopřát). Po příjezdu do Tekeku jsem zjistila, že - přesně ve znamení Malajské kultury - trajekt, co měl přijet, nepřijel, a tak jsem se vydala pěšky podel pobřeží do další destinace - Air Batang, jinak zvané ABC. Pláž tam byla o poznání narvanější, zato ale ošklivější. Když jsem si představila pláž v Juaře, v duchu jsem pochválila svého věrného průvodce Lonely planeta :)

Většinu dne jsem opět strívila šnorchlováním (tentokrát jsem si prozřetelně vzala kraťasy, takže jsem se spálila jsen od půli stehen níž) a další den pak už v 6:30 čekala na trajekt zpět do Mersingu. Ten ovšem opět nejel. Nebyla jsem zrovna čilá, protože noční zvuky okolo mé chatky a taky kudlanka, kterou jsem večer objevila na vnitřní straně spuštěné moskytiéry, mi nedaly příliš spát, ale energie na spílání malajské nátuře jsem ale měla pořád dost. (a to i později, kdy jsem 2 a půl hodiny musela čekat na bus).

Pokud jde o obecné poznatky, zjistila jsem, že na Tiomanu je veskrze zajímavá fauna i flóra. Kromě úžasného pralesa -který jako z oka vypadl těm z dokumetárních filmů na BBC - jsem totiž potkala i několik zajímavých živočichů. Nejdřív mě v lese k smrti vyděsila metrová černá veverka (giant black squirrel), ten samý účinek mělo setkání s ještě o něco větším leguánem a zajímaví byli i všudypřítomní netopýři, kteří přes den viseli ze stromů jako šišky. Švábi mi zajímaví nepřišli, ty máme v Čechách taky, žeano :)

Zapomenout ovšem nesmím ani na sand-flies! Tyto nevinně vyhlížející mušky, které mě okupovaly na severní Juarské pláži, totiž - jak jsem zjistila až za pár dní - měly na svědomí asi 30 štípanců, které mě ve středu -po návratu do práce  - přinutily odejít během pracovní doby a zoufale shánět lékárnu, kde by prodávali něco proti tomu NEUVĚŘITELNÉMU SVĚDĚNÍ :P

Singaporean cuisine

Jídlo je v Singapuru kapitola sama pro sebe. Jak jsem slyšela z vyprávění ještě před odjezdem – místní se prakticky nebaví o ničem jiném než o tom, v jaké restauraci minule povečeřeli, co přesně si objednali, jaké to bylo, a jestli to bylo lepší než v té restauraci, kde si to objednali minule. Na závěr se taky nikdy nezapomenou zmínit o tom, že takový výběr jídla jako je tady není nikde na světě.. :) Jak je to tu tedy s tím jídlem v očích Evropana, to vám chci vylíčit v dnešním příspěvku :)

Tak předně – jídlo (rozumějte v restauracích) je tu hrozně levné a je ho obrovský výběr. Kdo mě zná a ví, jaká jsem kuchařka, mohl mít možná před odjezdem jisté obavy, abych na cestách bez domácí stavy, odkázaná jen na své kuchařské umění, nepošla hlady. Taky jsem se obávala. Naštěstí jsem hned první den zjistila, že destinaci jsem si v tomto ohledu vybrala výborně. Singapur leží v srdci jihovýchodní Asie, a to má (kromě výborné výchozí pozice pro cestování) výhodu v tom, že zde máte na výběr z kuchyně indické, čínské, thajské, korejské, japonské, malajské a určitě i nějaké další. Jaký je v nich rozdíl se mě neptejte, ještě pořád jsem na to nepřišla. Místní to ale pečlivě rozlišují!

Já jsem si namísto toho vytvořila jakýsi hrubý přehled toho, co si tu můžu dát a podle toho si většinou vybírám. Takže základní dělení, které používám, když jdu na oběd nebo na večeři je – rýže, nudle nebo polívka. To je poměrně rychlý výběr, protože nudlema se vždycky zaprasim a na polívku je moc hic. Jdu tedy většinou do rýže. (i když vzhledem k tomu, že od té doby, co jsem přijela jsem měla už asi 42 porcí rýže, začínám už vážně koketovat i s nudlemi). Když už tedy vím, že si dám rýži, je už jen otázkou, co k tomu. Nejjistější volbou je kuře/kachna – místní specialitou je chicken rice, tedy kousky kachny nebo kuřete s rýží, která je uvařená v kuřecím vývaru. Nejradši mám ale stánek označením „economic rice“, kde mají na výběr kolem 20ti různých variací na téma kuřecí/věpřové/zelenina. Díky spoustě soli a glutamátu tam všechno chutná skvěle a navíc za 2-3 druhy masa a zeleninu dáte jen kolem 3,5 - 4 dolarů :) Na výběr je toho ale daleko víc! V mísních open-air food courtech – tzv. howker centrech je většinou kolem 15ti různých stánků a každý z nich nabízí jiné jídlo! Kromě již zmíněné economy rice jsem si oblíbila stánky s indickým jídlem. Po požití jejich jídla byste sice mohli chrlit oheň, ale mají většinou velké porce, supr omáčky a taky skopové maso, což je prima přeložení po všech těch kuřatech a vepřovém :) 

Ochutnávku čínských jídel nám zase připravili naši spolubydlící při housewarming party - uvařili pro nás několik specialit včetně tradičního „chilli crab“ a slíbili nám, že to výjimečně neudělají tak ostré, jak je v Číně zvykem, abychom se vůbec najedli :) Toho rána mě sice trochu pobouřilo, když jsem rozespalá narazila v kuchyni na živé kraby v umyvadle, a odpoledne mě pobouřilo ještě víc, když mi Peter nadšeně vysvětloval, jakými všemi způsoby se dají zabít, ale chutnali skvěle, o tom žádná. (o našich spolubydlících si nicméně od té doby myslím, že jsou masochisti :)

 

Pokud jde o kulturu stolování, je to tu na evropská měřítka slabší. Přestože jsou tu i pěkné restaurace s dřevenými stoly a pěkným interiérem, daleko spíš tu narazíte na restaurace typu stánků s jídlem a plastovými stolečky před vchodem. Není to sice taková romantika, ale zato ceny jsou příznivé, takže si můžete dovolit dát si venku i dvě jídla denně a vařit nemusíte vůbec :) Jinak jak mě poučil kamarád – bydlím ve čtvrti, kde je tolik restaurací, že je ani nestihnu vyzkoušet všechny, než odjedu :) 

Když už mluvím o kultuře stolování v restauracích, musím se zmínit i o kultuře stolování místních. Vlastně…slovo kultura jejich stolování moc nevystihuje :) Na rozdíl od zbytku Asie se tu  nejí vždycky hůlkami, ale často také vidličkou a lžící. I když by se mohlo zdát, že ve smyslu dopravení sousta do úst se bude jednat o elegantnější metodu, místní dokazují, že tomu tak úplně není - většinu času při jídle i přesto stráví s obličejem zanořeným do talíře, přičemž si jídlo do pusy hůlkami nebo lžící spíš nahrnují. Samozřejmostí je potom mlaskání a přežvykování s otevřenou pusou. Minulý týden jsem měla štěstí na tak vášnivého spolustolovníka, že jsem si po několika pohledech na kuře v jeho ústech raději přesedla :) Rozdílem oproti evropskému standardu je pak taky to, že si po jídle po sobě neuklízíte – prostě necháte všechno na stole tak jak to je, zvednete se a jdete. Obsluha to za vás uklidí, ať už jste jako správný Asiat nechali na stole jakýkoliv bordel :) PS: A ten nebývá malý zejména u polévek, kdy ve vývaru plavou různé věci - celé garnáty nebo kousky kuřete s kostí nevyjímaje :)

Na závěr přikládám pár fotek z Food festivalu, kde jsme vyzkoušeli pár - zejména indických - specialit, ale taky satay nebo třeba hořčicovou zmrzlinu :)

První dojmy

Přestože jsem s Singapuru teprve dva týdny, stihla jsem už nasbírat několik postřehů - někteří z vás si těch prvních už určitě všimli na FB. Tenhle příspěvek tedy bude věnován mým prvním dojmům, zkušenostem a postřehům :)

Podnebí. No jak to říct jinak - prostě je tu hic. Není to ale zdaleka tak hrozné jak jsem si představovala. První týden jsem se sice srpchovala v průměru tak 4x denně a vždycky se zpotila ještě než jsem se oblíkla, ale teď mi začíná případat, že je tu tak příjemně teplo. Výjimkou byl ovšem výlet, který jsem podnikla minulý týden. Vydala jsem se s foťákem a půl litrem vody na několika-kilometrový trek, který měl být, podle Lonely Planetu, jedním z nejhezčích tady - trasa totiž vede hned přes několik parků podel pobřeží. Hned jak jsem vystoupila z autobusu na druhém konci města v okolí Mt. Faber, začalo mi připadat, že se rosím. Po prvním kilometru výstupu do kopce jsem už zdaleka nebyla orosená, ale spíš jako zlitá kýblem. Svůj půllitřík vody jsem vypila už po prvních pár metrech a nahoře jsem si tedy koupila - s patřičnou přirážkou pro ty, co si nevzali dost vody - další vodu za 5 dolarů. Tu jsem vyzunkla, dočepovala si další litr a pokračovala dál. Po pár dalších kilometrech to už bylo na jonťák a ždímání trička. Naštěstí jsem si nemusela připadat trapně, protože zpocení byli všichni, víceméně stejně. Ti zkušení si s sebou vzali rovnou ručník a k tomu tu dvoulitrovou láhev, nad kterou jsem se před týdnem v obchodě tak podivovala. Pravidlo tedy zní - nehledejte v šatníku oblečení, ve kterém vám nebude hic. Hledejte takové, ve kterém nebude vidět, jak strašně jste zpocení :) Když jsem došla okruhem zase dolů na ulici a nasedla do autobusu, připadalo mi, že za těch 36 zastávek, které mě dělily od domova, chytím na stopro zápal plic - jak je tu zvykem, v autobuse není víc než 18°C. Oproti očekávání tady tedy není největším nepřítelem teplo, ale AC. Třeba při cestě do práce se možná lehce orosíte, ale jakmile vkročíte do vymrazeného kanclu, začnete si představovat jak to bude fajn až bude polední přestávka a budte se moct jít ven ohřát - takhle ale uvažují jen cizinci. Místním vadí vedro daleko víc než nám přistěhovalcům, a tak si neváhají ve svém kanclu ještě o stupínek přichladit, a když je teplejší den, tak ven na oběd radši ani nejdou. Když už musí ven, jdou svojí přesně vyměřenou trasou přes garáže a uličky tak, aby na slunci nemuseli být ani minutu.. Až uvidíte u přechodu frontu lidí, kteří čekají poněkud nesmyslně v řadě jeden za druhým asi 10 metrů od přechodu, podívejte se pořádně - nejspíš stojí ve stínu palmy :)

Jazyk. Kdo by si myslel, že se tu mluví anglicky, byl by na omylu. Přestože si to myslí i místní, já zastávám názor, že domorodci tady mluví čínsky, akorát že používají anglická slova. V práci jsem měla velké štěstí - všichni moji spolupracovníci mají silný čínský přízvuk, takže jsem se za poslední dva týdny výrazně zlepšila v přikyvujících gestech doprovázených úsměvem a myšlenkou - co?? Pozor ale na vyjadřování neporozumění. Místní ve svém přízvuku žádný problém nespatřují, a na to, že je u nich angličtina prvním jazykem, jsou hrdí. Když budete naznačovat, že jim nerozumíte proto, že mluví přinejlepším Čínglišsky, urazí se!

Doprava - místní jsou na svoji MDH velmi pyšní. Většina lidí se po městě dopravuje buď metrem nebo autobusy. Ceny jsou veskrze příznivé - za jízdu dáte většinou tak kolem dolaru, a provedete to konkrétně tak, že se čipovou kartou napípnete, když vcházíte předními dveřmi, a když vystuputeje, tak se zase odpípnete. Všechny dopravní prostředky jsou klimatiované (rozumějtě VELMI klimatizované) a taky velmi čisté - taky proto, že se nikde nesmí ani jíst ani pít. Své mouchy to tu ovšem taky má..Na jízních řádech nejsou uvedeny přesně časy odjezdů autobusů, ale jenom intervaly, které jsou většinou tak kolem 10 minut. Podle mě to je ale blbost, protože já na autobus čekám vždycky celou věčnost. Navíc se mi často stává, že zapoměnu mávnout na znamení, že chci nastoupit, a tak kolem mě autobus jen projede a pokračuje dál. Zatím největší nesnází je pro mě orientace. Zastávky jsou totiž sice pojmenované jak v řádu, tak přímo na zastávkové budce, ale v autobuse se jejich jména nehlásí, ani tam není jejich seznam. Když jsem se tedy prvně někoho zeptala, kde mám cestou do centra vystoupit, řekl mi, že za 10 zastávek na Clarke Quay. Dotyčného jsem považovala za puntičkáře a počet stanic pustila z hlavy, protože to uslyšim v autobuse... Ouha! Od té doby mě při jízdě do neznámé destinace nejspíš zastihnete zoufale zírající z okna (zastávky jsou na znamení a asi tak na polovině se tedy nezstavuje) a držíce si na prstech počet ujetých zastávek - a když je to 16, tak je to fakt vopruz. :)

Nemohu si odpustit malou poznámku týkající se toho, jak se místní pohybují po ulicích a v dopravních prostředcích :) Takže - místní se zásadně pohybují POMALU. Málokdy někoho uvidíte pelášit po ulici svižným evorpským krokem..místní jdou pěkně v klídku, šoupají přitom nohama, zaberou většinou celý chodník a to, že spěcháte a funíte jim za zády je jim upřímně jedno - neuhnou. Podobně to vypadá i v metru. Když přeplněný vagón zastaví ve stanici a dveře se otevřou, ti, co nevystupují, se ani nehnou a ostatní se kolem nich derou ke dveřím. Ani když se tam dostanou nemají ještě vyhráno -dovnitř už totiž proudí nastupující, kteří na nic nečekají a jakmile se dveře otevřou, tak jdou dovnitř.
Na samostatnou kapitolu by vydala jízda vlevo. Jako rozený pravojížďák se pořád rozhlížim na špatnou stranu, srážím se s lidmy na chodníku a v metru musím pořád chodit, protože se na jezdících schodech řadím do rychlého pruhu.

Práce - jak jsem pochopila hned první týden - nemá tady cenu chodit do práce dřív, abyste mohli dřív odejít.Takhle to tady nefunguje. Ať přijdete do práce v 7 v 8 nebo v 10 odejdete vždycky až po 6. večer. VŽDYCKY. Místní ráno nic moc nedělají, ale jak se blíží odpoledne, tak se najednou musí všechno zanalyzovat, rozhodnout a rozeslat dneska, takže adrenalin vrcholí většinou kolem 15 hodiny, kdy se ještě moc s ničím nezačalo, ale v 5pm to musí být hotové. Graficky by se to dalo vyjídřit následovně:

Obecně je ale v práci neskutečný šrumec, všichni makají a úkolů je nad hlavu. Nemůžu sice mluvit za jiné firmy, ale v Alcatelu se maximálně dbá na efektivitu a snižování nákladů. Nůžky, lepidlo a zvýrazňovače jsem si koupila za své - erárního prý nic není :P

Díl první (vlastně druhý): Jak jsem přijela a zabydlela se

Už je to dva týdny, co jsem přistála na letišti Changi v Singapuru, a protože jsem slíbila, že vás budu infomovat, rozhodla jsem založit blog. Jak jistě záhy zjistíte, nejsem zrovna blogový typ, ale přesto se takhle formá jeví jako nejlepší :)

Jak se říká - first things first - takže nejdůležitejší sdělení hned na začátek - Líbí se mi tu! Moc!

Ale pojďmě trochu k fakrografii a vyprávění :)

Hned po příletu jsme spolu s mým spoluletícím (se kterým jsem se seznámila cestou) měli tu čest seznámit se s místními úředniky - ti sice zdržovali, ale nakonec nás do své přeregulované země milosrdně pustili...
Na letišti na mě už čekala Wei Wei - místní AIESEC koordinátorka. To bylo opravdu milé, vzhledem k tomu, že už bylo skoro 11pm. Wei Wei mi bleskově zařídila místní simku a kartu na MHD a odvezla mě do hostelu. 

První noc tam byla poučná. Hned po příchodu jsem zamířila rovnou do sprchy..vešla jsem a začala hledat okno, co by se dalo otevřít -byl tam hic k padnutí. Pak jsem ho uviděla - bylo dokořán a dovnitř se jím valil horký vlhký vzduch..OMG, pomyslela jsem si. Po sprše jsem se samozřejmě zpotila ještě dřív než jsem se oblíkla, ale never mind, zamířila jsem do postele. Otevřela jsem dveře pokoje a ofoukl mě 15ti stupňový vítr z klimatizace. No potěš.. Celý další týden jsem strávila kašláním.

V sobotu mě čekal hektický den. Wei Wei mi pomohla kontaktovat  místního realitního agenta, a tak jsme se rovnou objednaly na prohlídku bytu. Ten jsem měla sdílet ještě s jedním AIESEkářem, co měl teprve přijet, a dalším klukem z Japonska. Hned jak jsme dorazili na místo srazu se k nám agent přihnal a začal se vyptávat svoji SEngličtinou - aha, a odkud že vy teda ste..jo ČR..aha..a ty? Japonsko...hmmm..no to nevim...A kde že budete pracovat? A máte povolení? Co budte dělat? A kolik dostanete zaplaceno? A jste vdaná? No co to má být?! říkala jsem si..zeptat se ze zvědavosti je jedna věc, ale right/wrong otázky tohohle typu, to je trochu moc!  

Po chvíli se k nám přidal ještě hlouček lidí (asi 15) a všichni jsme vyšli nahoru a začali se v poklidu rozhlížet po bytě..Agent se kolem nás ale točil jako sup..líbí se vám to? Je to tady široko daleko nejhezčí byt co mám! Ale musíte se rozhodnout hned - vidíte támhleten čínskej pár? Ti před chvílí navýšili cenu, jestli ten byt chcete, tak je musítě přebít! Tak co, přebijete je? Musíte se rozhodnout a dát nabídku! V tu chvíli jsem toho měla tak akorát dost..STOP IT! houkla jsem na něj..všichni se otočili..Hm, kašlem na to, rozhodli jsme se, a zamířili ke dvežím. Uff, tak tohle bylo z kategorie silný zážitek..

Další den jsme ale měli štěstí - přestože se agent po včerešku cítil trochu uražen, vzal mě (tentokrát samotnou) do bytu, kde byl pokoj k pronajmutí. Zdálo se totiž, že se s ostatními potenciálními spolubydlícími neshodneme na lokalitě, a tak jsem se rozhodli se rozdělit. 

Byt to byl supr, i pokoj ušel, ale 900 dolarů se mi za něj zdálo přece jen trochu moc. Hmm..ale mohla bych tu bydlet s někým..Agent mě začal přesvědčovat, že mi určitě někoho najde a že za to nebudu nic platit - no zlatý voči, už to vidím...Pak nás ale napadlo, že bych mohla bydlet s Vladimírem - ten AIESEkář, co měl teprve za pár dní dorazit! S Wei Wei jsme se vrhly do akce a rovnou  mu zavolali. "Hey, Vladimír, we have an offer for a really cool flat ..do you wanna share a room with Barbora?" ..Vladimír byl právem trochu zaražen. Well..Ok. řekl po tom, co jsme mu přes telefon poslali pár fotek. "Tyjo, supr, tak máme byt!" :) Nakonec se do vedlejšího pokoje nastěhoval i Japonec Tatsu, protože se mu takhle lokalita celkem hodila. 

Večer to ve mě ale začalo hlodat..co když ten Vladimír bude nějakej divnej?? Mluvila jsem s ním po mailu asi třikrát a co já vím, třeba to bude nějakej..no..úchylák..! S napětím jsem tedy čekala na čtvrtek, kdy měl dorazit a měli jsme se oba nastěhovat.. Příjel asi kolem desáté večer. Přivítání bylo - vzhledem k situaci - trochu divné, ale aspoň na první pohled vypadal prima..(pozn. pro dámy - vlastně..velmi prima..:P  Lyia a Peter - čínský pár, který nám byt pronajímá a bydlí tu s námi - jsou sice přesvědčení, že jsme přátelé už dlouho (a díky tomu můžeme sdílet jeden pokoj), ale nechceme pobuřovat jejich konzervativní smýšlení, takže jen souhlasně přikyvujeme :)

Po 14 dnech společného soužití musím říct, že jsem měla štěstí, protože Vlada je naprosto v pohodě :) I naši spolubydlící/majitelé jsou  supr - v sobotu pro nás uspořádali house warming párty, na kterou navařili asi 6 čínských specialit (včetně krabů!) :) - o tom ale více později - ve speciální katagorii "jídlo".

Jak to všechno začalo?

Tak začněme od začátku. Začalo to jedním nečekaným telefonátem :) Představte si následující situaci - večer jdete do baru a s vidinou toho, že ráno nemusíte vstávat, si po příchodu ještě pustíte nějaký ten seriál, dopijete načatou lahev vína a kolem 3am jdete na kutě. Jen co zamhouříte oči (7:30) vás ale z opileckého bezvědomí probudí zvonící telefon. Podvědomně po něm sáhnete a zahuhláte "No?". Pak chvíli posloucháte...Po chvíli svým bystrým mozkem (který už neomylně trpí kocovinou) zjistíte, že vlastně nerozumíte ani slovu z toho, co na vás ten někdo na druhém konci linky chrlí. 

První myšlenka na sebe nechá pár sekund čekat, ale pak se dostaví - jo aha, on mluví anglicky - uběhne pár dalších vteřin, než zjistíte, že ani tenhle postřech nebyl spásný - ani tak totiž vlastně ničemu nerozumíte...(což je po těch letech kurzů celkem divný..) Asi po půl minutě si ovšem druhá strana všimne, že jste vlaste ještě nic neřekli a zeptá se, "Are you OK?" (což je asi tak jediná věc, které jste dosud rozuměli). ..zamumláte něco úplně nemyslného a posluchač na druhé straně prozře - " Actually, what's the time in the Czech Rep?"..Konečně jste rozuměli, a tak dokonce i odpovíte - 7:30 am..Hlas na druhém konci konečně pochopí vaši situaci (ale ani tak neví o té kocovině) a sdělí, že tedy zavolá za hodinu.. Jakmile položíte sluchátko, začnete přemýšlet, kdo to vlastně volal, odkud, a co chtěl..Nicméně jediná stopa, kterou máte, je to, že ať to byl kdokoliv, měl strašnej čínskej přízvuk...

Po hodině opět zvoní telefon. Vy už jste celkem při smyslech, a tak konečně (ale i tak s obrovskou překladatelskou snahou) zjistíte, že je to slečna z HR z Alcatelu-Singapur, která bez jakéhokoli předchozího upozornění volá ohledně té stáže, na kterou jste se přece přihlásili (asi před měsícem)... Pohovor chce samozřejmě dělat hned.

Začíná z ostra - "ve vašem motivačním dopisu čtu, že se chcete věnovat project managementu" (SHIT, napadne vás - její kolegyně z HR ALU, která vám při předchozí neúspěšné příhlášce řekla, že vás může doporučit na jinou pozici, jí zřejmě dala i předchozí motivační dopis)..nevadí....vykrucujete se, přesvědčujete, vysvětlujete..sice v naprostě většině případů nerozumíte, na co se vás ptá, ale nenecháváte se rozhodit a prostě pořád něco metelete..

Po urputné půlhodinové snaze se slečna na druhém konci linky slituje a řekne, že teda oukej, a že se vám za pár dní ozve manažer, se kterým budete mít druhé kolo pohovoru...

Pár dní bylo další den. I onen manažer měl velmi silný čínský přízvuk, ale dalo se mu rozumět alespoň něco. Rozhodně mu bylo rozumět dost dobře na to, aby jste pochytili informaci, že se mu líbíte, a že vás vezme..když....budete moct být v Singapuru 22.6.!!! "WTF?!" řeknete si (snad jen) v duchu.."To je za týden??" Manažer bez mrknutí oka odpoví - ne, za dva. Jako správný hráč řeknete - "hm, tak fajn!" ..a doufáte, že se něco stane, jinak máte opravdový problém.. 

Jediné, co se ale stane je, že se po víkendu ozve slečna z HR s tím, že je super, že tam za dva týdny budete, a jestli můžete kvůli pracovnímu povolení laskavě do zítra poslat asi 10 dokumentů s překlady oveřenými na ambasádě. V tu chvíli váš už opravdu jímá hrůza, že jste souhasili s něčím, o čem ani nevíte, jestli stihnete, natož jestli chcete! ....Nakonec se ale rozhodnete do toho prostě jít. :) Následující dva týdny se stanou skutečnou noční můrou. Lítáte po všech čertech, kupujete, uzavíráte, podepisujete a u toho přmýšlíte, jestli tam vlastně fakt chcete jet. Máte ale štěstí..sehnat dokumenty na pracovní povolení vám celkem trvalo, a tak jste - sice za cenu risku, že to neprojde - získali týden navíc! :) I to se sice jeví jako šibeniční termín, ale i tak nakonec po třech týdnech, desítkách naběhaných kilometrech a několika šedivých vlasech navíc, stojíte na letišti Ruzyně, odevzdáváte svůj - evidentně příliš velký - kufr na check inu Air Emirates, dáváte pusu na rozloučenou rodičům (kteří značnou část shonu absolvovali s vámi) a pak už se jen díváte, jak se zem vzdaluje a na obrazovce zkoumáte, kolik hodin, že to trvá do Dubaje, kde máte přestup :)