Minulý týden v úterý byl v Singapuru státní svátek, a tak jsem se chopila příležitosti, požádala šéfa o den volna a vyrazila na prodloužený víkend do Malajsie, na ostrov Tioman. Plánování jsem moc nedala - ve středu jsem se rozhodla, že pojedu, ignorovala dotěrné dotazy známých, jestli už mám zarezervované ubytování, trajekt, autobus a požádáno o dovolenou, a po pár telefonátech v pátek vyrazila. Poslední metro mě dopravilo na místo srazu s kamarádčiným kamarádem, který měl cestu stejným směrem, a tak mě vzal s sebou do Mersingu - asi 150 km vzdáleného přístavu, odkud vyráží trajekty na několik okolních ostrovů. Na místo jsme dorazili asi v 5am, tedy akorát načas, abychom koupili zpáteční lístky (za 80 RM) a nasedli. Na Tioman jsme dorazili asi za dvě hodiny. Místní AIESEkáři (kteří mířili na potapěčský kurz) vysedli hned na první zastávce, a tak jsem po další půl hodině už sama vystoupila v hlavním městě, Tekeku.
Hned jak jsem vystrčila nos z termínálu (nutno podotknout, že víc jako turista jsem v teniskách, s batohem a foťákem v ruce už vypadat nemohla), příběhl ke mě místní náhončí s dychtivým a velmi standartním dotazem- Where are you going?? Po krátké diskuzi jsem pyšné odcházela bez utraceného dolaru s informacemi, které jsem potřebovala. V průvodci jsem se totiž dočetla o krásné klidné pláži na druhé straně ostrova, na kterou je možné dojít osmikilometrovým trekem džunglí. Podrobnější popis ovšem chyběl. Podle jeho istrukcí jsem se tedy vydala na východ a pokukovala po stánkách s jídlem. Otevřený nebyl ani jeden. Už jsem byla smířená s tím, že po probdělé noci půjdu na trek o hladu, ale nakonec jsem kus žvance ve stánku, co vypadal spíš jako veřejné záchodky, dostala. Kolem deváté jsem se tedy vydala na cestu. Vybavena třemi litry vody a repeletním náramkem jsem začala stoupat hustým porostem. Už po několika minutách mi bylo jasné, že repeletní náramek je úplně k ničemu, a že jít na trek v kraťasech je pěkná blbost. Jak jsem se začala vzdalovat od civilizace a porost houstl, začalo mi připadat, že se scéna nápadně podobná seriálu Lost.
Asi po dvou hodninách spěčné chůze (spěšné jednak kvůli množství komárů a jednak kvůli tomu, že jsem byla strachy po.... až za ušima) jsem se začala blížit k pobřeží Juary. Když jsem po další půlhodině dorazila na pláž, napadlo mě jenom jedno - this is a FREAKING PARADISE! Všude okolo byla jen průzračná voda, písek a několik chatiček rozesetých po pobřeží . Pár lidí posedávalo na terase restaurace, ale na pláži nebyl nikdo. Za dvě minuty jsem už byla ve vodě a vleže se koukala na krásně pobřeží a neskutečně hustý prales za ním. (A taky na kupu svých neskutečně zpocených věcí, které jsem nechala pod palmou na břehu).
Ubytovnání, které jsem si zarezervovala, nebylo zrovna podle mých představ - přece jen mravenci a bed bugs k ním nepatří - a tak jsem nakonec po chvíli dohadování vyhandlovala nepoužívanou chatičku přímo na břehu. Pecka!! Pozdejí jsem sice zjistila, že mám i několik spolubydlících, ale co je pod 10 cm mě nemůže rozhodit :P Odpoledne jsem pak strávila pospáváním na pláži a večer taky degustací - zkusila jsem všechno, od vaflí, přes sea-food, fresh džusy, až po curry chicken.
Další den ráno jsem si půjčila potapěčské vybavení. Vybavena maskou, ploutvemi a šnorchlem jsem se - trochu bojácně - vrhla do vln. Po pár minutách nervózního ohlížení se jsem usoudila, že není důvod, aby žralok sežral zrovna mě, a rozhodla jsem se tedy plavat kousek dál. Narazila jsem na nádherné různobarevné korály, mezi kterými plavaly ještě různobarebnější rybky. Chvíli jsem jen ležela na vodě a zírala pod sebe. Pak mě ale vyrušil nějaký pohyb ve vodě. Krve by se ve mě nedožezal. Když jsem ale svoje dvě dioptrie zaostřila, zjistila jsem, že přímo pode mnou plave kareta!!! :) Jen tak se tam vznášela a snad ani nevěděla, že ležím na hladině a usmívám se tak, že mi nateklo do masky. Dalších několik minut jsem strávily spolu - ona razila cestu a já ji na hladíně potichu následovala.
Z vody jsem vylezla úplně rozmočená asi po hodině. Kromě překvapivého setkání s karetou mě překvapilo taky to, že jsem si při potápění strašně spálila zadek, a neměla jsem na čem sedět :)) Odpoledne jsem se vydala s foťákem na malý průzkum okolí a večer si pak ještě na chvíli lehla na pláž. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na svoje kamarády, kteří mi říkali, že si na pláži těžko jen tak lehnu, protože mě sand-flies budou žrát zaživa. Blbost, pomyslela jsem si. Ležím tu, a jediné, co tu poletuje, jsou nějaké mušky, co sice otravoujou, ale nekoušou...
Večer byl potom ve znamení romantického západu slunce, supr večeře a taky slejváku, na který jsem z terasy jen zírala s otevřenou pusou. You gotta be kidding me!
Večer byl potom ve znamení romantického západu slunce, supr večeře a taky slejváku, na který jsem z terasy jen zírala s otevřenou pusou. You gotta be kidding me!
Další den jsem se svezla se skupinou singapurských studentů zpátky na druhou stranu ostrova. (Přestože jungle-trek byl bomba, tolik potěšení najedou jsem si nechtěla dopřát). Po příjezdu do Tekeku jsem zjistila, že - přesně ve znamení Malajské kultury - trajekt, co měl přijet, nepřijel, a tak jsem se vydala pěšky podel pobřeží do další destinace - Air Batang, jinak zvané ABC. Pláž tam byla o poznání narvanější, zato ale ošklivější. Když jsem si představila pláž v Juaře, v duchu jsem pochválila svého věrného průvodce Lonely planeta :)
Většinu dne jsem opět strívila šnorchlováním (tentokrát jsem si prozřetelně vzala kraťasy, takže jsem se spálila jsen od půli stehen níž) a další den pak už v 6:30 čekala na trajekt zpět do Mersingu. Ten ovšem opět nejel. Nebyla jsem zrovna čilá, protože noční zvuky okolo mé chatky a taky kudlanka, kterou jsem večer objevila na vnitřní straně spuštěné moskytiéry, mi nedaly příliš spát, ale energie na spílání malajské nátuře jsem ale měla pořád dost. (a to i později, kdy jsem 2 a půl hodiny musela čekat na bus).
Pokud jde o obecné poznatky, zjistila jsem, že na Tiomanu je veskrze zajímavá fauna i flóra. Kromě úžasného pralesa -který jako z oka vypadl těm z dokumetárních filmů na BBC - jsem totiž potkala i několik zajímavých živočichů. Nejdřív mě v lese k smrti vyděsila metrová černá veverka (giant black squirrel), ten samý účinek mělo setkání s ještě o něco větším leguánem a zajímaví byli i všudypřítomní netopýři, kteří přes den viseli ze stromů jako šišky. Švábi mi zajímaví nepřišli, ty máme v Čechách taky, žeano :)
Zapomenout ovšem nesmím ani na sand-flies! Tyto nevinně vyhlížející mušky, které mě okupovaly na severní Juarské pláži, totiž - jak jsem zjistila až za pár dní - měly na svědomí asi 30 štípanců, které mě ve středu -po návratu do práce - přinutily odejít během pracovní doby a zoufale shánět lékárnu, kde by prodávali něco proti tomu NEUVĚŘITELNÉMU SVĚDĚNÍ :P
