Všední život v Singapuru - reportáž ze samošky

Tak jsem se právě vrátila z nákupu. Sedím na sedačce, těžce dýchám a utírám si pot z čela.  To nakupování v tropech bez auta není easy…Ale i tak to mám ráda. Brouzdat se samoškou s košíkem v ruce, omakávat pomeranče, dokud mi jeden prostě napadne do oka, stát deset minut u regálu s chlebem a přemítat, jestli vzít ten s vločkama nebo ten žitnej..to je  pravá svoboda!

Měla jsem ten samý pocit i v Praze – hlavně, když jsem bydlela v Letňanech, a moji cestu domu téměř vždycky zpestřila procházka v 24h Tescu. V Singapuru to cítím stejně. Jen to má svoje specifika.

Tak zaprvé, nechodím do sámošky cestou domů. Místo toho jedu přes půl ostrova (ano, to znamená skoro až na letiště), protože tamní Fair Price se mi prostě líbí. Nic víc s tom není.  Jak by řekli mísťáni – You very free, ah! Jinak Fair price je tady téměř synonymum slova samoška, podobně jako bylo Safe Way v Kanadě. Ostatní obchodní řetězce s potravinami, jako třeba Cold Storage, už tak trochu zavání vyšší vrstvou a buržoustvím. Ceny jsou regulované a kvalita kontrolovaná...co víc si přát.

Moje nákupy probíhají buď o víkendu, kdy se po prospaném dopoledni pomalu vykolíbám ven a vyjedu na východ za svým vyvoleným supermarketem, nebo se v práci dohodnem s Jane (která v této odlehlé lokalitě poblíž letiště a hranic s Indonézií bydlí), zajdem na véču a pak to obejdeme spolu. Naše diskuze o nákupu je již standardizovaná, není potřeba to nijak rozebírat.  Probíhá to asi takhle: Jane: „Grossery today?“ (Jo, má trochu potíže se spellingem). Já: „Can“.

Tak při vstupu do sámošky, jako asi každý, čapnu jeden košík –ale jen ten malý, do ruky. Když mám v Čechách auto, tak to se toho nebojím, a vezmu si i vozíček, ale tady to člověk musí trochu přehodnotit. 

Výběr pochutin začíná většinou ovocem, to je hned u dveří. Chce to nenechat se zmást prvním regálem, kde visí cenovky podivné výše – to je ta organika. Poloviční balení a trojnáobná cena, na to mě neužije. Takže tu míjím a zabrousím k hroznovému vínu. Okouknu, jaké mají tentokrát – černé, červené, zelené, Korejské… Když jdeme s Jane, chvíli podiskutujeme o tom, které má jakou šlupku, odkud pochází (nějak nám úplně nejedou Indický hrozny, ale to bez urážky, nechci diskriminovat:), jestli v něm budou pecky, a které z nich je nejlepší na pleť. Já se rozhodnu podle pecek a Jane podle pleti.

Přejdeme dál – já naberu grapefruity a pomeranče, Jane si zatím prohlíží citrony. Ne, že by je měla ráda nebo tak něco, ale jsou dobrý na pleť. A pro krásu se musí trpět, to nám všem maminka říkala. Sejdeme se zase u jablek – to je taková vděčná potravina, na svačinu a tak..navíc tu jsou levný, takže není potřeba se ostýchat. Obě se vyhneme jablkům z Číny – já, protože nevím, jak je tam pěstujou a Jane, protože to ví. 

No pak pokračujeme k „exotickému ovoci“  - to jsou např. jahody ($5,5/250g), borůvky ($6,5/100g) nebo třešně ( $6,5/200g). Pokaždé k tomu regálu zabrousím s nadějí, že je třeba nějaký promo na ty zpropadený třešně. Ale to většinou není ten případ. Dneska jsem si koupila jedny jahody - byly z Koreje, to mě upoutalo. Minulý měsíc měli taiwanský, předtím malajský a ještě předtím americký. Připadám si jako světoběžník, a to jen nakupuju.

Na řadě je zelenina. Já jsem si vždycky představovala, že zelenina, to jsou jako rajčata, papriky, okurky, mrkev a tak..Ne, že to by to tady neměli… ale obecně se tady evidentně daleko víc soustředí na listí…je ho tam celý jeden regál. Mají různý - velký, malý, dlouhý a krátký, s velkým stonkem i s malým..no já nevím, ale já jsem se nenarodila jako koza, a tak mě listí jednak moc nebere, a jednak ani nevím, podle čeho by se mělo vybírat. 

 

Podobně je to s houbami – přešlapuju před lednicí a prohlížím si všechny druhy – bílé, hnědé, s nožičkama, bez nožiček..Jsem si jistá, že alespoň polovinu jsem viděla v knize „Jedovaté houby střední Evropy“. Povzdychnu si, že život v cizině je strašně těžkej, a namátkou hodím jedno balení do košíku. Snad je jedlé, když to prodávají.

A pozor, přichází pultík se sýry. Položím si košík, abych měla obě ruce volné na tu speciální příležitost. Brousím kolem dokola a hledám slevu. Za plnou cenu by si kostičku parmezánu koupil jenom buržoust. Nakonec sáhnu po Baby Bell, a dlouze přemítám…zvažuju mezní užitek v poměru k ceně (mezní užitek je v tomhle případě extrémně velký, to vám povím), úrokovou míru a inflaci za poslední rok – to jen tak ze cviku. Nakonec ho hodím do košíku. Život je krátký a má se užívat.

No a pak už zbývá jen pár položek. Jedno kuře, jeden losos, to je standard. Zastavím se u pultu s mraženými rybami –jsem si jistá, že jsem pár z nich viděla naposledy při potápění. Doteď jsem si myslela, že jsou minimálně chráněné, ne-li vzácné. Asi ne, na jídeláku budou hned vedla rejnoka a shark’s fin.  Snažím se si vzpomenout, jak se jmenujou, a ptám se Jane, jestli neví. Neví, ale prej chutnaj dobře… Ah, typical Chinese, pomyslím si. 

Pak už mě ale odstrkuje paní s košíkem – mají totiž slevu na sushi a já jí bráním v rozletu…. Come on, don’t be so kiasu mah!

(Kiasu je jednou z výrazných charakteristik mnoha místňáků. Tento termín se evidentně propracoval až do Oxford Dictionary a podle něho znamená: 1)  noun: „a grasping, selfish attitude“  2) adj: (of a person) :very anxious not to miss an opportunity; grasping“ V praxi to znamená, že by vám ta paní klidně vyškrábala oči, kdyby ten balíček sushi byl poslední)

Dneska mě taky napadlo, že by to chtělo nějaké luštěniny. V noci mi hlavou bleskla pohanka, a to mi přišlo jako převratný nápad.  V obchodě mě nejdřív trochu zaskočilo, že vlastně nevím, jak se pohanka řekne. Od toho mám ale s sebou Gůgla - první komplikace je tak záhy vyřešena. Pak chvíli brouzdám okolo. Kromě sušených čínských..bůh ví, co to je..jsem nic nenašla. Až v polici „Organic“ jsem narazila na jeden pytlík. Při pohledu na cenovku a velikost balení málem omdlívám. Chvíli zvažuju varianty 1) rýže – no, tak na to zapomeňte 2) nudle – tak to ani náhodou 3)těstoviny – ty jsou okay, ale taky nedají se jíst věčně..4)brambory - po tom, co jsem je už několikrát vylévala ze spíže, jsem z té iluze už jsem vyrostla.

Tak do toho  nakonec jdu.

Speciální kategorií jsou jogurty – ještě jsem nepřišla na to, jakým procesem zpracování ropy se místní jogurty vyrábí, ale určitě to bude nějaká hodně pokročilá technologie. Naneštěstí jogurty z ropy já nejím. Druhou alternativou jsou výrobky ze sóji. To je místní hit. Naneštěstí sojový jogurty taky nejím.

Dneska je ale sleva na můj oblíbený jogurt! Je to „strained yoghurt“ z Austrálie – poprvé jsem si sice musela najít, co to vlastně znamená (a Gůgl se svým „napjatým jogurtem“ mě zrovna moc nenadchl), ale od té doby je to můj absolutně nejoblíbenější mléčný výrobek. Navíc akce „Dva za cenu jednoho“? No pecka!  

To by nikoho nenapadlo, kolik těch jogurtů pak v regálu zbyde. 

Jeden.

Je mi do pláče.

Přemýšlím, že bych si šla stěžovat manažerovi prodejny. Všimla jsem si, že na to místňáci hodně sází. Obzvlášť, když jste Ang moh (=bílej), je úspěch téměř zaručen. Nakonec jsem si ale řekla, že karma možná existuje, a mohlo by se mi to vrátit. Vzala jsem si ten poslední kousek za 56Kč, utřela slzu a šla dál.

Minule, když měli stejnou akci a dokonce i pár jogurtů zbylo, Jane s vidinou toho, kolik ušetří, naházela do košíku rovnou 4 kousky. Byla nadšená – prý zrovna ušetřila 2x$3,5. 

Podle mě zrovna utratila 2x$3,5 za jogurty, který stejně nemá ráda…ale hádat se s ní nebudu.. Jen si říkám, že je štěstí, že v procurementu u nás ve firmě pracuju já a ne ona.

S Jane se většinou potkáme u sekce s vínem. Vzhledem k tomu, že nejlevnější vína stojí kolem $20, a člověka večer často přepadá žízeň, je potřeba na to jít trochu vědecky.  Za tu dobu, co spolu chodíme nakupovat, už máme ustálenou strategii. Ta má poměrně jednoduché parametry  - a) původní cena b) finální cena. Pozor, nejlevnější víno nevyhrává. Klíčem k úspěchu je naopak orientovat se podle ceny původní –Vína s původní cenou nad $30jsou většinou dobrá, vína nad $20jen poživatelná. Vína s původní cenou pod $20 se používají v průmyslu jako rozpouštědla.

Pak už záleží jen na % slevy.

Já jdu zprava, ona zleva, a hlásíme. Tohle je ve slevě za $18.. Z kolika je to zlevněný? Z $23. To neber, to je málo. Hm Hm….Hele co tohle? - $17! Z kolika? Z $25! No to je slušný! Hele a ještě tohle – $20, zlevněný z $32! Kecáš! To beru! Každá vezmeme jednu flašku a vracíme ke košíkům. 

Kouknu, co nakoupila Jane. Jedno mlíko (Japonský, jak jinak – prej jí chutná nejvíc. Nesmysl. Kupuje ho jenom proto, že je z Japonska), jedny sušenky, hroznový víno (na pleť), jeden citron (na pleť), med (na pleť) a flaška vína (na pleť). Káravě na ni mkrnu – „Single’s shopping again,huh?“ Jane si povzdychne: „Yah lah, what to do“ Pak se zasmějem.  

Kouknu, co mám já. Musím vypadat jako reklama na zdravou výživu – 4 pomeranče, grapefruity, celozrnej chleba, ryba, kuře, tmavá čokoláda, jogurty…co s člověkem neudělá celotýdenní stravování smaženým masem u stánku.

Abych nezapomněla..pak přichází moje nejoblíbenější část  - markování zboží. Oběma rukama si nadhodím košík a položím ho na pult. Moje úloha tím skončila. Vytáhnu peněženku, založím ruce a čekám „for the magic to happen“, tzn. až „se“ ten nákup vyndá, „se“ namarkuje a „se“ naskládá do tašek. (Zkusila jsem to samé Magic o Vánocích v Pardubicích, ale nesetkalo se to s úspěchem ani pochopením. Navíc jsem pak musela kmitat jako fretka, jinak by mě lidi za mnou v řadě začali normálně lynčovat). 

Typická konverzace v průběhu markování je o plastových taškách – já řeknu, že tolik plastových tašek přece nepotřebuju, a že to můžeme všechno dát jenom do dvou – to je už taková moje standardní věta. Paní pokladní řekne, že je přece potřeba dát zeleninu, ovoce, konzervy, maso a flašku vína každý zvlášť.  Já řeknu, že není. Paní pokladní pokývne. Než se otočím, dá každou z těch dvou plastových tašek do další plastové tašky – to jen tak pro sichr, a aby se obchod vytáhl kvalitou servisu zákazníkovi. Hlasitě si povzdechnu. Ani dneska to životní prostředí nezachráním.

No a pak už jenom polapím obě tašky a odcházím do hicu tropického velkoměsta.

Cizí země - tam se většinou mluví cizím jazykem

Po dnešku bych ráda napsala krátký post o tom, že žít v cizí zemí někdy není lehké.. :) Co tak najednou, říkáte si? Tak ve světle dnešního příběhu hlavně proto, že v cizí zemi ...... se většinou mluví cizím jazykem..  To se vám může zdát jako víceméně nepřekvapivé prohlášení...ale nenechte se mýlit, v cizině vás kolikrát překvapí. Sem tam se vám třeba stane, že si neobjednáte tak úplně to, co jste původně chtěli; někdy se ani přes veškerou snahu nedopídíte odpovědi na to, co jste chtěli vědět; někdy nedojedete tam, kam jste jste původně zamýšleli.  ..A dneska k tomu výčtu přibyl jeden další případ - někdy dokonce ani nebudete vědět, co za závadu vám našel doktor :) 

Ale pěkně od začátku - Inu přišla za mnou dneska v práci kamarádka Jane - lehce pobledlá v obličeji - a držela v ruce  papír. Přisedla si ke mně a špitla mi: "Přišly mi výsledky z tý prevence z minulýho týdne - něco mi prý našli!".. "No, a co ti našli??", povidám. "No..to já právě nevím!" povidá ona..
..jako by nestačil už ten samotný fakt, že se o tom bavíme v angličtině - já se svým absolutně nezaměnitelným českým, a Jane o nic lehčím - čínským - přízvukem.

V každém případě, že vám NĚCO našli je většinou sám o sobě poměrně znepokojující fakt. Ještě víc znepokojující nicméně je, když nevíte CO vám to vlastně našli.... :)

Jane: "No prej mám něco s tím...nooo..jak ono se to říká...buď tamto nebo to druhý..Prý mám jít ke specialistovi". - "Ale ke kterýmu?" povidám já. (Ráda bych jí nějak podpořila, ale když nevím co kde s čím má a ke komu s tím má jít, tak to není zrovna lehký ..."Když já nevím jak se to anglicky vyslovuje..!", říká ona.
.."Ale ukaž", povidám - vzala jsem jí ten papír, koukla se na to slovo a ....no a samozřejmě jsem taky nevěděla jak se to vyslovuje. Jsme ale děti internetu - taková drobnost nás nemůže zastavit. Otevřela jsem Mozillu a naťukala: translate.google.com., připojila sluchátka a pustila výslovnost.."Jo ahaaa!"- zaradovaly jsme se obě. 
Oukej, byly jsme o kousek blíž - už aspoň víme jak se jmenuje ten doktor, kam má jít.

No a teď teda dál - "Tak ukaž co ti našel," povidám - podala mi tu zprávu a já se začetla. "Já si teda taky nejsem jistá, co to je.."položila jsem ten papír zpátky na stůl a začaly jsme to luštit spolu... 

Jane: "Já si myslím, že TOHLE slovo je ten orgán a TOHLE je ta závada"..ukazala prstem. "Jo, to si taky myslim," přikyvovala jsem. .."No, ale když já nevím, kterej orgán to je", namítla ona.
...žřítily jsme se smíchy.

Nastavila jsem do google translate EN-CZ a naťukala to slovo.."Jasně!", povídám ..Jane se na mě nedočkavě podívala..dělej, přehoď to do Čínštiny, já to chci taky vědět! Nastavila jsem EN-CN, na obrazovce se ojevila rozsypaná rejže -"Jo taak!", zajásala Jane.  
Konečně jsme zjistily, co že to vlastně je za orgán.. :)

..Přesunuly jsme k další části... "A co tohle?", zeptala se. "No, vypada to jako popis toho, co tomu je", říkám já...Nic moc mi to nepřipomínalo, tak jsem přehodila zpátky na EN-CZ a naťukala to tam - "Jo tohle!  
Jane byla celá netrpělivá - "Co? Co? Dej to tam Čínsky!" - EN-CN - divný znaky -  a Jane - "Ahaaaa..." ..
Tak už teda víme co a kde, teď už jen zjistit, co to vlasntě znamená..:)

.."No, jo ale co to teda je?" Kulila na mě dychtivě oči Jane. "To se mě neptej, to já samozřejmě taky nevim", odpověděla jsem po pravdě. 
Pokročily jsme tedy do Level 2 - Meaning Mining. Našimi základními nástroji byl v této fázi Google search a následně náš oblíbený vše-vysvětlující web -  www.wikipedia.org. 
"Ukaž, já to tam napíšu" - pár překlepům se nedalo v tak složitém slově vyhnout, a pak už jen ENTER.. Google si s tím poradil bez problémů. Hned první odkaz byl z rodiny Wiki - "Jsme zachráněny!" - jako obvykle Wikipedia poskytla podrobný popis všech - více i méně důležitých - detailů :)
Pak už bylo potřeba jen vizuální zázemí: Level 3 - Google pics!

Suma sumárům - 10 minut a anglicko-česko-čínská analýza nálezu byla dokončena  - balíme laptop a jdem na pivo:)

Jak jsem vařila vajíčko "Singapore style"

..Už jsem si myslela, že mě tu nic nerozhodí..no vážně! Ale to bylo předtím, než došlo na vajíčka…

To jsem jednou ráno po cestě do práce dostala chuť na vajíčka k snídani..Tak jsem přišla ke stánku s nápoji – ano, krom nápojů mají i snídaňový set = vajíčka na měkko, toast a kafe nebo čaj – a objednala si ty dvě agitovaný vajíčka na měkko. No a co se nestalo..oni vzali ty dvě vajíčka, šupli je do hrnku, zalili horkou vodou, přikryli..a pani na mě ještě houkla:  5 minutes no touch, can? Tak přikývnu.. jako že can.. a nesu si vajíčka ke stolu. ..A celých těch 5 minut přemýšlím, jestli mě to doma maminka špatně naučila nebo co.. jestli se ty vajíčka fakt nemusej vařit a stačí je jen tak vylouhovat v horký vodě...no  uvidíme. 5 minut uplynulo, a tak vylovím jedno vajíčko, rozklepnu ho..no fakt – vajíčko na měkko! To mě teda….

A tak tam chodím párkrát týdně na vajíčka. Až mi to jednou nedá a koupím si jich pár do kanceláře, abych si takový pěkný vajíčko na měkko mohla udělat i sama..když už je to tak jednoduchý, že.. No a tak postupuju přesně podle toho, co jsem viděla-  vezmu hrnek, hodím tam dvě vejce, zaleju horkou vodou, přikreju.. nakráčím zpátky na svoje místo, postavím vajíčka na stůl a čekám..než proběhnu ranní maily, dá mi to tak 15 minut..a pak už je teda ideální čas na ty vajíčka! …Vezmu si talířek, vyndám vajíčko, rozklepnu ho..a HLE…..syrový vajíčko! Sakra! :D

..No nevím jestli vás někdy napadlo, jakej je to průšvih mít v kanceláři na talířku syrový vajíčko..ale když se nad tím zamyslíte, tak je to veskrze nepříjemná situace -pokud ho totiž nechcete „vylít“ -  z čehož by dřez v kuchyňce zaváněl ještě dalších pár měsíců - tak jste namydlení. Naštěstí se na vás z rohu usměje kamarádka mikrovlnka..no a vy nemáte co ztratit, tak tam prsknete ten talířek s vajíčkem, zavřete, nastavíte na minutu (první hrubý odhad), uvaříte si kafe, no a čekáte co se stane s vaším vajíčkem :) ..ve třicáté sekundě vás ze snění probudí – nikoliv branka domácích - ale výbuch vajíčka! (který způsobí neodvratitelné šíření vůně/zápachu smažených vajíček po celém officu) –  A vy jen s otevřenou pusou pozorujete ten lavinový efekt šířícího se smradu –nejdříve reagují přední řady - ti, co mají kuchyňku hned za zády – ale už  za dvě minuty se začnou ošívat i ti, co sedí až vzadu u dveří = celkový účinek – asi 80 spolupracovníků :D ..těch prvních pár, co se na vás otočí, ještě kývnutím pozdravíte a lehce načervenalí jim vyjádříte omluvu...ale později už jen stojíte a snažíte se tam vlastně nebýt :)

Po prvotním šoku se rozhodnete otevřít dvířka mikrovlny a zjistit škody.. K vašemu překvapení to není zase taková katastrofa – z vajíčka vám sice moc nezbylo, protože ta zpropadená vzduchová bublinka předurčila vaše vajíčko k účinkování na stěnách trouby..no nicméně když přehlédnete tento malý „bug“, tak máte na talířku poměrně pěkně udělané volské oko :)

..zvědavce by ještě mohlo napadnout, co se stalo s tím DRUHÝM vajíčkem?! ..Druhé vajíčko mělo před sebou ještě kus cesty! :) Stejně jako se žádný výzkumník nevzdá po prvním nevydařeném pokusu, a tak ani vy – zvídavý a průměrně vzdělaný tvor – se přece nenecháte jen tak pokořit hloupým vajíčkem! ..no takže ti bystří již zřejmě tuší..pěkně mu vyměníte horkou vodu v hrnečku,  postavíte si ho zase na stůl a dáte mu druhou šanci! :) …než dočtete emaly uběhne skoro půlhodinka, a vy si tedy opět vzpomenete na své vajíčko! Připravíte si talířek, zhlédnete povrch vajíčka..lehce s ním zatřesete snažíce se odhadnout jeho vnitřní strukturu..pak si ho pěkně položíte na talířek, klepnete lžičkou..a HLE! ….Máte druhý syrový vajíčko! ..kurník užale!! :D

..No nic, nemůžete celej den v práci strávit vařením vajíčka, tak si tu záhadu schováte do zásoby a jdete pracovat..

Další ráno po cestě do práce míjíte váš oblíbený stánek..Na truc si opět dáte ty dvě vajíčka a pečlivě sledujete, jestli jste nezanedbali nejaký technologický proces. Takže: vzít dvaě vajíčka...jo...dát je do hrnečku...jo to jste taky udělali...zalít horkou vodou – taky v pohodě… přikrýt – no prostě to všechno děláte správně! Jediná další možnost je, že oni prostě podváděj, a mají je předvařený! …Tak mrknete na ty svoje dvě vajíčka a na okamžik vás napadne, že byste mohli to jedno vylovit a rozklepnout ho hned.. a tím zjistit, jestli teda je předvařený nebo ne.. :) No joooo, jenže to byste pak až do dvanácti museli vydržet jen s jedním snědeným vajíčkem..no a to vám za to teda nestojí!

..takže přátelé – snad je vám to už teď jasné..Tohle je kritická situace! Já prostě nevím jak ty zpropadený vajíčka uvařit „Singapore style!!“

Bangkok 3/2 (ve třech za dva dny)

Všechno to začalo poměrně nevinným emailem mému šéfovi….“Šéfe, mohla bych si vzít v půlce března v pondělí volno?“….a jak to skončilo? To si pojďte přečíst! :)

…držte klobouky, odlítáme! Je pátek 16.3. večer a já a moje kamarádka Trish (ta roztomilá malá – ale nevezpečně chytrá Filipínka s neuvěřitelně velkýma hnědýma kukadlama) právě opouštíme runway letiště Changi v letadle Air Asia. Destinace? Bangkok. 

Na letiště Suvarnabhumi Airport jsme dosedly asi kolem desáté večer. Když pilot ohlásil, že venkovní teplota je 30°C, napadlo mě, že jsem si - pokud jde o teplotu - moc nepomohla. Jelikož je ale dle mého neotřesitelného přesvědčení nejteplejší místo v celém vesmíru Singapur, byla jsem celkem v klidu, protože mě už nic nemůže překvapit...Když jsem vykročila z letadla a poprvé se nadechla, napadlo mě jen….„oh f..ck“! 

Odbavení proběhlo bleskurychle, a tak jsme se s Trish hned vydaly hledat taxík nebo jiný druh dopravního prostředku, který by nás dopravil do našeho hostelu v centru. Letiště Suvarnabhumi je od města celkem kus, takže jsme byly připraveny si za dovoz trochu připlatit. Na druhou stranu jsme ale taky byly odhodlány nenechat se obrat o víc než je – vzhledem k mým blond vlasům a naším velkým foťákům, které nám visely na rameni – nutné. Ještě zmateny neobvyklým kurzem 1:25 ku singapurskému dolaru jsme se poněkud zalekly, když nám první řidič řekl, že za 1000THB nás tam vezme. Nakonec jsme ale nasedly do růžového taxíku jen za pěkných 300. Byly jsme vybaveny miniaturní mapkou, ale i tak náš řidič jen zavrtěl hlavou a rovnou zavolal přímo do hostelu pro podrobnější instrukce. I tak jsem ale doteď nepochopila, jak mohl uličku těchto rozměrů v desetimilionovém městě opravdu najít.

Když se za recepční zabouchly dveře a my zůstaly v pokoji s Trish konečně samy, naše první (a moje jediná) myšlenky byla !sprcha!! Popadly jsme bílé osušky, které ležely úhledně složené na posteli a už už odcházely když…..když jsme si všimly, že ta osuška je prostě obrovská…!! Nehledě na to, kolikrát a jak jsme si jí omotaly nebo přeložily, vždycky nám nakonec courala po zemi :D Věnovaly jsme této pozoruhodné skutečnosti stručnou analýzu (a také přihodily pár vtípků o tom, jak si s tou obrovskou věcí asi poradí naše čtyřicetikilová maličká kamarádka Amy), ale pak už to hodily za hlavu a vrhly se pod tu vytouženou – studenou- sprchu. 

...noc pak byla celkem chladná.. …hlavně proto, ty ručníky, které jsme našly po našima obrovskýma „osuškama“ byly opravdu miniaturní :D

THE Tuk-tuk story

Ráno jsme se už v plné sestavě – i s Amy, která dorazila později v noci – vydaly hledat nějaké pěkné místo na snídani a pak nad palačinkami, smaženým vajíčkem a Lonely planet naplánovaly náš první den. S Trish jsme se vypravily skrs Chinatown k řece – naší destinací byl královský palác. A Amy – která palác už viděla a mimoto stejně měla nevyvratitelný názor, že všechny chámy a paláce vypadají stejně, vyrazila na víkendový trh „Chatuchak“. 

Když jsme s Trish konečně dorazily na prázdné molo na břehu řeky a začaly se rozhlížet po lodi,, přitočil se k nám ochotně jeden místňák, a aniž bychom se ho ptali, oznámil nám, že jsme na špatném molu, a že si musíme vzít tuk-tuk a popojet na to správné. Inu..na molu opravdu nikdo jiný nebyl, a tak jsme přikývly a poněkud nedůvěřivě nasedly do toho malého vozítka. Řidič se nás nenuceně vyptával, odkud jsme, jak dlouho budeme v Bangkoku a co máme dneska v plánu. Řekly jsme popravdě, že chceme hlavně vidět královský palác. „Oh, 12pm cannot! Bad time! 3:30 much better – not many tourists! Popravdě..bylo nám celkem jedno, jestli tam půjdeme ve dvanáct nebo ve tři, a protože náš drožkař vypadal vcelku bezelstně, nechaly jsme se přesvědčit, že nás mezitím vezme do jiného chrámu, odtud pak kamsi a ještě někam jinam a pak nás zase vyloží u řeky, kde chytíme loď, co nás vezme k paláci.

Inu..ve zkratce nás náš drožkář opravdu vzal do několika chrámů (nevalného vzhledu), do prohlídky města bez upozornění zařadil i návštěvu „government fashion shop“, a nakonec nás vyložil kdesi u řeky, kde nebyl široko daleko nikdo jiný, než jakýsi agent. Ten nám nabídl skvělý „package“ – 4 hodinová vyjížďka po všech možných i nemožných koutech řeky, a to jen za 1000B každá!! (Více o drožkažských dealech zde:) http://www.bangkokscams.com/undercover/the-great-tuk-tuk-scam.html )

Po další půl hodině (když jsme našly našeho drožkaře a donutily ho, aby nás vzal na to SPRÁVNÉ molo) jsme se už vezly na poněkud přeplněné lodi směrem k paláci. Byly jsme mile překvapeny frekvencí, se kterou tyto lodě brázdí řeku a přepravují (především turisty) mezi památkami… a to jen za 15B!

S vidinou toho, že do 3:30, kdy je tedy prý nejlepší jít do paláce, máme ještě dost času. Vysedly jsme o pár zastávek dříve – před chrámem Wat Arun. Přestože jsme plánovaly jen kratičkou zastávku (taky kvůli tomu, že na tom otevřeném „nádvoří“ bylo asi milión stupňů), byl Wat Arun nakolik okouzlující, že jsme nemohly odtrhnout oči a objektivy dřív jak za hodinu. Naprosto nás fascinovaly detaily propracované do posledního centimetru. Celý chrám je totiž obložen střípky barevného porcelánu, které ve výsledku dělají opravdu výjimečný dojem.

…pokračování THE tuk-tuk story…

Následovala krátká zastávka v chrámu Wat Pho alias Temple of the Reclining Buddha – jak byste asi uhádli, jedná se o obrovskou zlatou sochu budhy, který leží napříč celým chrámem, a pak už jsme konečně zamířily ke královskému paláci. Když jsme kolem čtvrté přicházeli k hlavnímu vchodu, zrovna jsme zaslechly hlášení – Vážení návštěvníci, prosíme pozor - palác bude za deset minut zavírat. WHAAAT?! No to snad neeeeeee!!.... ano, měly jsme si výše zmíněný článek přečíst před odjezdem :D

Naprosto uondány po celodenním chození v nepolevujícím vedru jsme se večer sešly s Amy (která nám volala už kolem druhé odpoledne, že je na ní venku prostě „fcking hot“, a že tedy stráví zbytek odpoledne v nákupním centru:) a zamířily společně na večeři. Vybrali jsme restauraci v pochybné čtvrti, která ale vypadala poměrně autenticky a kupodivu jsme se trefily – green curry, Phad Thai i Tom Yum soup byly naprosto dokonalé!

…..pokračování THE Tuk-tuk story

Další den jsme byly s Trish pevně odhodlány, že tentokrát palác prostě musíme stihnout, a tak jsme si ráno pospíšily, nasedly do taxíka už kolem desáté a za chvíli už vysedaly v jedné z uliček hned vedle paláce. Trochu nás zarazilo, že most, přes který jsme měly přejít, byl pod dohledem vojáků a vypadal poněkud zavřeně. Nicméně i přesto sem tam někdo prošel… Jakmile jsme zabouchly dveře taxíku a otočily se směrem k chrámu, přistoupil k nám nějaký „neznámý“ s průkazkou na krku – „palace closed now – private prayers. See! - a ukázal na vojáky na mostě. Chvíli jsme váhaly a přešlapovaly, ale nakonec jsme usoudily, že opravdu vypadá poněkud zavřeně, a tak jsme se otočily na podpatku, nasedly do taxíka a jely zpátky do hostelu vyzvednout Amy…..ano, měly jsme si výše zmíněný článek přečíst před odjezdem.. :D :D 

Rozhodně nezapomenutelným zážitkem byl plovoucí trh. V Bangkoku (tedy spíš v jeho okolí) je jich k vidění několik, ale my jsme si vybrali ten nejbližší..Přeci jen – víkend je krátký! Náš plovoucí trh připomínal spíš plovoucí restauraci – podél mola parkovaly desítky malých dřevěných lodiček obložených rošty s rybami, kraby a garnáty, káděmi se všemožnými surovinami, a dokonce i s vitrínami s grilovanými kuřaty! Zdálo se, že jsme taky konečně unikly davům turistů, a tak jsme poobědvali – natěsnány u miniaturního stolečku - téměř výhradně ve společnosti mísťnáků.

Víkend se pomalu chýlil ke konci, ale my měly před sebou ještě jednu skvělou věc - večeři v 73. patře hotelu Baiyoke. Poučeny z předchozího dne, kdy jsme smutně opouštěly recepci, kde visela cedulka „fully booked“ (což se stejně zdálo nereálné, vzhledem k tomu, že „jídelní komplex“ na vrcholu tohoto hotelu sestává z pěti pater restaurací), zarezervovaly jsme si pro dnešní večer místa, zaplatili na místní poměry neuvěřitelných 600B (asi 25 SGD = průměrná večeře v SG) a zakončily tak náš víkend stylově – ve společnosti: mořských potvor, hovězího, suši, ale hlavně – čokoládové fontányyyyyy! :D 

Chinese New Year and the Lad(z)y (boys) trip

Čínský nový rok se blíží!..tuhle myšlenku jsme měli v hlavě všichni – někdo déle, někdo méně.

Když mě poprvé kamarádi upozornili, že brzy bude Čínský nový rok (23.ledna), a že už bych si měla začít plánovat program na ty 4denní prázdniny (to bylo tak kolem půlky listopadu) – jen jsem si poklepala na čelo. Byla jsem stejně příliš zaměstnaná nakupováním dárků a obecně fyzickou i psychickou přípravou na vánoční výlet domů, a plánovat na 3 měsíce dopředu mi přišlo přinejmenším  přehnané. Vánoce ale uplynuly jako voda, a po hořko-sladkém návratu do Singapuru jsem si uvědomila – a ejhle! Ještě s živou vzpomínkou na slova mých kamarádů, kteří tu už nějakou tu dobu jsou, že NIKDO přece nechce zůstat v Singapuru déle jak přes víkend, natož pak v průběhu CNY, kdy je všechno zavřené – jsem se vrhla na prohledávání webu zdejších  low-costových společností s jasným cílem – odjet KAMKOLIV! I toto Kamkoliv již ovšem bylo přibližně pětkrát dražší než obvykle nebo – v případě autobusu - vyprodané!

Když jsme se kolem půlky ledna jsme se sešli s několika kamarády na pravidelné páteční párty,  zjistili jsme, že jsme všichni udělali tu samou chybu – nekoupili si letenky a jízdenky už 5 měsíců dopředu.  Jako poslední možnost jak najít řešení z naší bezvýchodně situace a přijít se spásným nápadem, kam bychom přece jen mohli vyrazit, jsme zvolili metodu brainstormingu. Nápad po několika kolech „občestvení“ (tak nás to v ZSV na gymplu učili, ne?) opravdu přišel - Penang! Jak nás taky učili, není zrovna konstruktivní nápady kolegů kritizovat, a tak přestože nás všechny napadlo – „nápad je to sice supr, ale jak se tam asi tak dostanem, když je too 700 Km od SG?! – ujali jsme se této myšlenky a začali elaborovali na téma doprava.
Napadlo mě, že mám přece ještě někde kontakt na toho maníka, co nás minule (pravda -ne zrovna bezpečně) dopravil minivanem  do Mersingu, když jsme jeli na Rawu. Prošla jsem celý svůj telefonní seznam  a opravdu našla kontakt s názvem „minivan2“. Jen tak informačně jsem poslala smsku s dotazem: „SG- Penang – CNY - Can nor cannot? + How much?“ Odpověď přišla obratem „2300RM both ways – can?“ Po krátké diskuzi jsme se shodli, že CAN!

Nakonec se počet účastníků ustáili na čísle 4 a složení– ladies only –tady já, moje kamarádka Trish z Alcatelu, pak Api -kolegyně mého spolubydlící ho z DHL, a Dancy z 3M. Jako vždy to byl multikulturní  a multioborový výlet, zastoupena ČR, Filiípny, Indie a Singapur a  telekomunikace, logistika a výzkum.
Odjezd jsme na naplánovaly na pátek 20.1., 3pm z naší kanceláře v Technoparku Chai Chee na východím pobřeží. Po předchozí zkušenosti s naším řidičem jsem  ještě ve čtvrtek odpoledne poslala sms s dotazem, jestli tedy OPRAVDU ví, kde nás má vyzvednout a zdůraznila, že OPRAVDU potřebujeme odjet ve 3pm, (tedy nikoliv ve 3:30pm a už vůbec ne ve 4pm), protože odjíždět v pátek budou všichni, a tak chceme být na hranicích co nejdřív.

V pátek ve tři jsme se tedy přesně podle plánu s Trish nepozorovaně „vytratili“ z kanceláře. -ne že by to v našem call-centre-like open officu, kde 100 lidí vidí i když se podrbete na zádech, šlo - Ve 3:45pm jsme po značném úsilí (a značném psychické újmě na mé straně) také nakonec opravdu donavigovali našeho řidiče na místo určení a vydali se směrem na sever, na hranice s Malajsií. Ostatní členy posádky jsme už nabrali bez problémů.

Náš vůz – 4 místný sedan zcela neznámé značky- vypadal o mnoho lépe než naše předchozí dodávka, a taky výrazně bezpečněji – především díky tomu, že měl kupodivu i bezpečnostní pásy. Velkou výhodou bylo také to, že nás bylo v autě celkem 5, a zadní sedačce jsme se proto vůbec nemusely starat o to, jak se uspořádat a najít pohodlnou pozici na spaní v průběhu naší celonoční jízky, protože ta očividně neexistovala, a tak se stačilo naskládat se tam jako sardinky do plechovky a zaklonit hlavu. Přibližně po 12 ti hodinách jízdy jsem si ale všimla, že ne všichni tuto výhodu ještě pořád oceňují.

Jak jsem zmínila už dříve, trasa SG- Penang má asi 750 km a obvykle trvá něco kolem 10ti hodin. Naše jízda byla ale v tomto směru (a i v mnoha jiných) speciální - z velké části díky panu Sharimanovi, našemu řidiči. Po pár hodinách jízdy jsme si tak nějak všimly, že má zřejmě lehké problémy se zrakem, a tak se čas od času stane, že nějaké auto tak trochu přehlédne.  Očividně se také obával jet na dálnici rychleji než 80km/h (příčinu této obavy jsme se rozhodly raději nezjišťovat), a tak nám cesta na sever Malajsie trvala necelých 16 hodin.

Když jsme kolem sedmé hodiny ráno konečně dorazili do Penangu, nebylo ještě vyhráno. Proč? Protože se ukázalo, že pan Shariman v Penangu vlastně ještě nikdy nebyl, nemá ani tušení kde náš vlastně hostel, a zákonitě ho proto nemůže najít. Jak jsme zjistily později, nebylo divu, že ho nemohl najít, protože se kolemjdoucích ptal na cestu k hostelu „Lady boys“ :D (náš hostel se jmenoval The Lazy boys), odpověď interpretoval, jako že je to u Hypermartu (ukázal se být Happy Mart), a když se nakonec odhodlal do našeho hostelu zavolat a zeptat se na cestu přímo jich, vysvětlil jim, že jsme si ubytování zarezervovali přes web Hostelhookers (Hostel-bookers). Po 16ti hodinové cestě a jen několika pětiminutovkách spánku jsme se už nemohly než začít nevídaným způsobem řechtat.

Asi za další hodinu se nám s pomocí přítele na telefonu (majitele hostelu) podařilo naši ubytovnu najít. Přivítat nás -opravdu tak nějak líně- přišel sám majitel, vysmátý opálený třicátník s dlouhými rozcuchanými vlasy. S lehkým úsměvem nám řekl, že pokoj ještě „cannot“, ale že ho hned uklidí, my si pak v klidu zdřímnem, a on nám mezitím zařídí taxíka, co nás proveze po okolí a ukáže všechny zajímavosti (čti pasti na turisty). Během pěti minut jsme usnuly v houpacích sítích na zápraží a pak se přemístily do pokoje už jenom na dvě hodinky na dospání.

Když jsme se kolem jedenácté probraly a vypravily, čekalo na nás už taxi. Řidič byl  opět usměvavý místňák. Po krátkém vyjednávání o ceně zájezdu nám nakonec nabídl – že jsme to teda my – slevu 5RM/h z běžné taxy. Potěšeny jeho nabídkou a vědomy si toho, že ať tak nebo tak,  bude to rip-off, nastoupily jsme a vydali se na cestu kolem ostrova.

První zastávka byla v botanické zahradě – tzv. Spice garden – k vidění toho sice moc nebylo, ale protože Trish měla zbrusu nový foťák, a byla opravdu odhodlaná ho pořádně vyzkoušet, ocenily jsme krásy zahrady především jako pozadí pro pózování. (Ukázalo se ale, že v nabídce botanické zahrady byly i kurzy vaření, což nás veskrze nadchlo).

 

Zastávka č.2 byla výrobna batiku – po krátké prohlídce s odborným výkladem nás ochotný průvodce briskně zavedl do obřího obchodu přecpaného batikovanými ubrusy, šaty, šálami atd., odkud jsme bez újmy unikly jen díky tomu, že jsme byly moc ospalé na to, si cokoliv prohlížet :) 

Naše další trasa vedla přes „slavnou“ prodejnu čokolád, „vodopád“ (i pád vody z trubky se tak dá nazývat) a „snake temple“ (hadi tam byli opravdu živí, ale celá historie o tom, jak a proč se tam dostali, dost pochybná) až do opravdu poměrně zajímavého domu z koloniálního období. Po krátké prohlídce jsme si daly krátkou pauzičku u šálku místní „bílé kávy“ a nakopnuty značnou dávkou kofeinu se vypravily do poslední destinace toho dne –na Penang hill, přesněji do výchozí stanice malého vláčku, který nás po zdolání neskutečně příkrého kopce po desetiminutové jízdě vysadil na nejvyšším bodě Penangu  s krásným výhledem na zapadající slunce.

 

 

 

Kolem 7 večer dorazily zpět do hostelu. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme už ani  nevěděly, jak se jmenujeme. Hlad jsme ale měly. Poměrně rychle jsme našly parádní foodcourt, který čítal všechny možné i nemožné asijské kuchyně a druhy jídla – přes čínské/malajské/thajské/západní pokrmy až po palačinky s javorovým syrupem…Ty jsme zapíjely místím pivem. Po večeři jsme se celé rozlámané rozdělili na skupinu A – „jsme unavené k smrti a jdeme spát“ a skupinu B – „jsme unavené k smrti, ale než půjdem spát, zajdeme ještě na masáž“. (Masáž v Malajsii je opravdová „value for the money“ zejména proto, že číselná hodnota na tabuli je sice stejná jako v Singapuru, ale je za ní  zkratka „RM“ místo „SGD“) Škoda jen že jsem po prvních pěti minutách této luxusní maséže usnula, probudila se jen když do mě masérka šťouchla se slovy – „otočte se prosím“ – a pak když do mě šťouchla podruhé a řekla – „Hotovo!“ :)

V neděli nás probudilo zvonění budíku nepříjemně brzo – bylo 6 ráno a my musely chytit ranní trajekt na Langkawi.  Vzhledem k tomu, že jsme nemohly na poslední chvíli sehnat ubytování, a byly tak odsouzeny jen k jednodennímu pobytu, byl náš plán jasný: dorazit na Langkawi prvním trajektem – koupit v duty-free shopu hodně alkoholu – pospíšit si na pláž – namíchat drinky – ..koupání, opalování atd.. – 6pm - chytit poslední trajekt zpět. Myslím, že plán to byl dokonalý a i exekuce proběhla k naší naprosté spokojenosti (z části také díky našemu kamarádu Bacardi, který nám byl věrným společníkem po celý den). Naše kamarádka Api pak měla vlastní plán – místo válení na pláži si vzala taxi a projela za odpoledne většinu ostrova. Na cestě zpátky nás pak patřičně veselé nabrala do auta a dopravila zpátky do přístavu na trajekt.

Pondělí a úterý pak uběhlo – ani jsme nevěděly jak. V pondělí jsme se vydaly omrknout tolik opěvovaný buddhistický chrám Kek Lok Si, který je současně největším buddhistickým chrámem v Jihovýchodní Asii. Už když nás taxikář vyložil dole pod kopcem před nějakou neznámou tržnicí, byly jsme patřičně skeptické. Když jsme se ale nakonec celé opocené prodraly nespočetným množstvím krámků, které nás doprovázely celé dva kilometry až nahoru k chrámu, zůstaly jsme zírat. Před námi se rozprostřel OBROVSKÝ chámový komplex, navíc vyzdobený v duchu CNY se stovkami a stovkami červených lampiónů všude okolo. Prozkoumat alespoň hlavní části nám trvalo skoro celé dopoledne –  i díky tomu, že jsme v duchu předchozích dní nafotili 300 fotek chrámu jen během první hodiny a, notně povzbuzovány Trishou s novou DSLR v ruce, pózovaly u každého sloupu.

Odpoledne jsme se ve městě potkaly s Dancy, která místo na chrámy trpí na golf, a tak neodolala místnímu hřišti, a všechny společně obešly Georgetown, s četnými zastávkami na kafíčko nebo zákuseček. Nechyběl ale ani oběd o několika chodech v indické restauraci s patřičným výkladem od Api a Dancy a lehká obědová konverzace mladých intelektuálek – zejména  o MBA programech a vývoji světové ekonomiky.Večer jsme pak ještě zašly na pláž a chvíli blbly s foťákem.

Zpátky do hostelu jsme dorazily opět poměrně pozdě, a tak jsme se rozhodly, že necháme sprchu na později a rovnou vyrazíme na večeři. Našly jsme parádní místo hned na pláži s romantickou atmosférou, bambusovými slunečníky a opravdu pohledným číšníkem. Kombinace grilované ryby a Pink vodky se ukázala být prostě dokonalá. 

Po večeři jsme se rozdělily a já a Trisha se rozhodly se jen tak chvíli toulat po okolí. Podél nesčetných masážních salónů postávali nahaněči s ceníky v ruce, odhodlání zlákat nás (když už ne na masáž) alespoň na manikůru a pedikůru. Nás ale zaujala až poslední položka v ceníku : 5 RM/30min – fish pedicure. „Hele půjdem, to bude sranda!“, dohodly jsme se. Slečna nás zavedla dovnitř, zběžně nám opláchla nohy studenou vodou a ukázala na kamenný bazének, který jsem původně pokládala za akvárium. Plavalo v něm odhadem několik desítek-až stovek malých oranžových rybiček. Pohodlně jsme se usadily na okraj bazénku a s váhavým „ Raz-dva- tři“ ponořily nohy do vody. 

Během několika sekund se k nám přihnal celý roj těch hladových příšer!!  S výkřikem jsme vykoply nohy do vzduchu a několik minut rozdýchávaly infarkt. Po několika minutách a vzájemného přesvědčování jsme se odhodlaly ponořit nohy na pár sekund zpátky… Celý scénář se opakoval, ale po pár sériích jsme nakonec dokázaly nohy v jezírku udržet i několik minut! Asi po půl hodině jsme ze salónu už odcházely - stále ještě s tepovou frekvencí kolem 200 - a rozhodly se stavit se tedy cestou domů ještě na panáka. Když jsme pak přišly na hostel, úlevou i únavou po dlouhém dni jsme okamžitě usnuly.
Po zkušenostech z cesty DO Penangu  jsme v pondělí nenechaly nic náhodě a našeho řidiče zavolaly do služby už dopoledne. Ráno jsme ještě vyrazily na pláž na parádní snídani (číšník ale tentokrát nestál za moc) a kolem desáté už vyloženě nadšeně nasedaly do našeho sardinkózního auta a vyrazily směrem Singapur. Když jsme kolem jedenácté večer dorazily, malátně jsem se vysoukala před domem z auta, rozloučila se s holkama a v hlavě měla jenom jedinou myšlenku – tak tenhle výlet byl prostě PECKA! :)