Tak jsem se právě vrátila z nákupu. Sedím na sedačce,
těžce dýchám a utírám si pot z čela. To nakupování v tropech bez auta není easy…Ale i tak to mám ráda. Brouzdat se samoškou s košíkem v ruce,
omakávat pomeranče, dokud mi jeden prostě napadne do oka, stát deset minut u
regálu s chlebem a přemítat, jestli vzít ten s vločkama nebo ten žitnej..to je pravá svoboda!
Měla jsem ten samý pocit i v Praze – hlavně, když jsem
bydlela v Letňanech, a moji cestu domu téměř vždycky zpestřila procházka v 24h Tescu.
V Singapuru to cítím stejně. Jen to má svoje specifika.
Tak zaprvé, nechodím do sámošky cestou domů. Místo toho jedu
přes půl ostrova (ano, to znamená skoro až na letiště), protože tamní Fair
Price se mi prostě líbí. Nic víc s tom není. Jak by řekli mísťáni – You very free, ah! Jinak
Fair price je tady téměř synonymum slova samoška, podobně jako bylo Safe Way v Kanadě.
Ostatní obchodní řetězce s potravinami, jako třeba Cold Storage, už tak
trochu zavání vyšší vrstvou a buržoustvím. Ceny jsou regulované a kvalita kontrolovaná...co
víc si přát.
Moje nákupy probíhají buď o víkendu, kdy se po prospaném
dopoledni pomalu vykolíbám ven a vyjedu na východ za svým vyvoleným supermarketem,
nebo se v práci dohodnem s Jane (která v této odlehlé lokalitě
poblíž letiště a hranic s Indonézií bydlí), zajdem na véču a pak to obejdeme
spolu. Naše diskuze o nákupu je již standardizovaná, není potřeba to nijak
rozebírat. Probíhá to asi takhle: Jane: „Grossery
today?“ (Jo, má trochu potíže se spellingem). Já: „Can“.
Tak při vstupu do sámošky, jako asi každý, čapnu jeden košík
–ale jen ten malý, do ruky. Když mám v Čechách auto, tak to se toho
nebojím, a vezmu si i vozíček, ale tady to člověk musí trochu přehodnotit.
Výběr pochutin začíná většinou ovocem, to je hned u dveří.
Chce to nenechat se zmást prvním regálem, kde visí cenovky podivné výše – to je
ta organika. Poloviční balení a trojnáobná cena, na to mě neužije. Takže tu
míjím a zabrousím k hroznovému vínu. Okouknu, jaké mají tentokrát – černé,
červené, zelené, Korejské… Když jdeme s Jane, chvíli podiskutujeme o tom,
které má jakou šlupku, odkud pochází (nějak nám úplně nejedou Indický hrozny,
ale to bez urážky, nechci diskriminovat:), jestli v něm budou pecky, a
které z nich je nejlepší na pleť. Já se rozhodnu podle pecek a Jane podle
pleti.
Přejdeme dál – já naberu grapefruity a pomeranče, Jane si
zatím prohlíží citrony. Ne, že by je měla ráda nebo tak něco, ale jsou dobrý na
pleť. A pro krásu se musí trpět, to nám všem maminka říkala. Sejdeme se zase u
jablek – to je taková vděčná potravina, na svačinu a tak..navíc tu jsou levný,
takže není potřeba se ostýchat. Obě se vyhneme jablkům z Číny – já,
protože nevím, jak je tam pěstujou a Jane, protože to ví.
No pak pokračujeme k „exotickému ovoci“ - to jsou např. jahody ($5,5/250g), borůvky ($6,5/100g) nebo
třešně ( $6,5/200g). Pokaždé k tomu regálu zabrousím s nadějí, že je
třeba nějaký promo na ty zpropadený třešně. Ale to většinou není ten případ.
Dneska jsem si koupila jedny jahody - byly z Koreje, to mě upoutalo. Minulý
měsíc měli taiwanský, předtím malajský a ještě předtím americký. Připadám si
jako světoběžník, a to jen nakupuju.
Na řadě je zelenina. Já jsem si vždycky představovala, že
zelenina, to jsou jako rajčata, papriky, okurky, mrkev a tak..Ne, že to by to
tady neměli… ale obecně se tady evidentně daleko víc soustředí na listí…je ho
tam celý jeden regál. Mají různý - velký, malý, dlouhý a krátký, s velkým stonkem
i s malým..no já nevím, ale já jsem se nenarodila jako koza, a tak mě listí
jednak moc nebere, a jednak ani nevím, podle čeho by se mělo vybírat.
Podobně je to s houbami – přešlapuju před lednicí a prohlížím
si všechny druhy – bílé, hnědé, s nožičkama, bez nožiček..Jsem si jistá,
že alespoň polovinu jsem viděla v knize „Jedovaté houby střední Evropy“. Povzdychnu
si, že život v cizině je strašně těžkej, a namátkou hodím jedno balení do
košíku. Snad je jedlé, když to prodávají.
A pozor, přichází pultík se sýry. Položím si košík, abych
měla obě ruce volné na tu speciální příležitost. Brousím kolem dokola a hledám
slevu. Za plnou cenu by si kostičku parmezánu koupil jenom buržoust. Nakonec sáhnu
po Baby Bell, a dlouze přemítám…zvažuju mezní užitek v poměru k ceně (mezní
užitek je v tomhle případě extrémně velký, to vám povím), úrokovou míru a
inflaci za poslední rok – to jen tak ze cviku. Nakonec ho hodím do košíku. Život
je krátký a má se užívat.
No a pak už zbývá jen pár položek. Jedno kuře, jeden losos,
to je standard. Zastavím se u pultu s mraženými rybami –jsem si jistá, že
jsem pár z nich viděla naposledy při potápění. Doteď jsem si myslela, že
jsou minimálně chráněné, ne-li vzácné. Asi ne, na jídeláku budou hned vedla
rejnoka a shark’s fin. Snažím se si
vzpomenout, jak se jmenujou, a ptám se Jane, jestli neví. Neví, ale prej
chutnaj dobře… Ah, typical Chinese, pomyslím si.
Pak už mě ale odstrkuje paní s košíkem – mají totiž
slevu na sushi a já jí bráním v rozletu…. Come on, don’t be so kiasu mah!
(Kiasu je jednou z výrazných
charakteristik mnoha místňáků. Tento termín se evidentně propracoval až do
Oxford Dictionary a podle něho znamená: 1) noun: „a grasping, selfish attitude“ 2) adj: (of a person) :very anxious not to
miss an opportunity; grasping“ V praxi to znamená, že by vám ta paní klidně
vyškrábala oči, kdyby ten balíček sushi byl poslední)
Dneska mě taky napadlo, že by to chtělo nějaké luštěniny. V noci
mi hlavou bleskla pohanka, a to mi přišlo jako převratný nápad. V obchodě mě nejdřív trochu zaskočilo, že
vlastně nevím, jak se pohanka řekne. Od toho mám ale s sebou Gůgla - první
komplikace je tak záhy vyřešena. Pak chvíli brouzdám okolo. Kromě sušených
čínských..bůh ví, co to je..jsem nic nenašla. Až v polici „Organic“ jsem
narazila na jeden pytlík. Při pohledu na cenovku a velikost balení málem
omdlívám. Chvíli zvažuju varianty 1) rýže – no, tak na to zapomeňte 2) nudle –
tak to ani náhodou 3)těstoviny – ty jsou okay, ale taky nedají se jíst
věčně..4)brambory - po tom, co jsem je už několikrát vylévala ze spíže, jsem z té iluze už jsem vyrostla.
Tak do toho nakonec jdu.
Speciální kategorií jsou jogurty – ještě jsem nepřišla na
to, jakým procesem zpracování ropy se místní jogurty vyrábí, ale určitě to bude
nějaká hodně pokročilá technologie. Naneštěstí jogurty z ropy já nejím. Druhou
alternativou jsou výrobky ze sóji. To je místní hit. Naneštěstí sojový
jogurty taky nejím.
Dneska je ale sleva na můj oblíbený jogurt! Je to „strained
yoghurt“ z Austrálie – poprvé jsem si sice musela najít, co to vlastně znamená
(a Gůgl se svým „napjatým jogurtem“ mě zrovna moc nenadchl), ale od té doby je
to můj absolutně nejoblíbenější mléčný výrobek. Navíc akce „Dva za cenu jednoho“?
No pecka!
To by nikoho nenapadlo, kolik těch jogurtů pak v regálu
zbyde.
Jeden.
Je mi do pláče.
Přemýšlím, že bych si šla stěžovat manažerovi prodejny. Všimla
jsem si, že na to místňáci hodně sází. Obzvlášť, když jste Ang moh (=bílej), je
úspěch téměř zaručen. Nakonec jsem si ale řekla, že karma možná existuje, a
mohlo by se mi to vrátit. Vzala jsem si ten poslední kousek za 56Kč, utřela
slzu a šla dál.
Minule, když měli stejnou akci a dokonce i pár jogurtů
zbylo, Jane s vidinou toho, kolik ušetří, naházela do košíku rovnou 4
kousky. Byla nadšená – prý zrovna ušetřila 2x$3,5.
Podle mě zrovna utratila 2x$3,5 za jogurty, který stejně nemá ráda…ale hádat se s ní nebudu.. Jen si říkám, že je štěstí, že v procurementu u nás ve
firmě pracuju já a ne ona.
S Jane se většinou potkáme u sekce s vínem. Vzhledem
k tomu, že nejlevnější vína stojí kolem $20, a člověka večer často přepadá žízeň, je potřeba na to jít
trochu vědecky. Za tu dobu, co spolu
chodíme nakupovat, už máme ustálenou strategii. Ta má poměrně jednoduché
parametry - a) původní cena b) finální
cena. Pozor, nejlevnější víno nevyhrává. Klíčem k úspěchu je naopak
orientovat se podle ceny původní –Vína s původní cenou nad $30jsou většinou dobrá, vína
nad $20jen poživatelná.
Vína s původní cenou pod $20
se používají v průmyslu jako rozpouštědla.
Pak už záleží jen na % slevy.
Já jdu zprava, ona zleva,
a hlásíme. Tohle je ve slevě za $18..
Z kolika je to zlevněný? Z $23. To neber, to je málo. Hm Hm….Hele co tohle? - $17! Z kolika? Z $25! No to je
slušný! Hele a ještě tohle – $20, zlevněný z $32! Kecáš! To beru! Každá vezmeme jednu
flašku a vracíme ke košíkům.
Kouknu, co nakoupila Jane. Jedno mlíko (Japonský, jak jinak –
prej jí chutná nejvíc. Nesmysl. Kupuje ho jenom proto, že je z Japonska),
jedny sušenky, hroznový víno (na pleť), jeden citron (na pleť), med (na pleť) a
flaška vína (na pleť). Káravě na ni mkrnu – „Single’s shopping again,huh?“ Jane si povzdychne:
„Yah lah, what to do“ Pak se zasmějem.
Kouknu, co mám já. Musím vypadat jako reklama
na zdravou výživu – 4 pomeranče, grapefruity, celozrnej chleba, ryba, kuře,
tmavá čokoláda, jogurty…co s člověkem neudělá celotýdenní stravování
smaženým masem u stánku.
Abych nezapomněla..pak přichází moje nejoblíbenější
část - markování zboží. Oběma rukama si
nadhodím košík a položím ho na pult. Moje úloha tím skončila. Vytáhnu
peněženku, založím ruce a čekám „for the magic to happen“, tzn. až „se“ ten
nákup vyndá, „se“ namarkuje a „se“ naskládá do tašek. (Zkusila jsem to samé Magic
o Vánocích v Pardubicích, ale nesetkalo se to s úspěchem ani
pochopením. Navíc jsem pak musela kmitat jako fretka, jinak by mě lidi za mnou
v řadě začali normálně lynčovat).
Typická konverzace v průběhu markování je o plastových
taškách – já řeknu, že tolik plastových tašek přece nepotřebuju, a že to můžeme
všechno dát jenom do dvou – to je už taková moje standardní věta. Paní pokladní
řekne, že je přece potřeba dát zeleninu, ovoce, konzervy, maso a flašku vína
každý zvlášť. Já řeknu, že není. Paní
pokladní pokývne. Než se otočím, dá každou z těch dvou plastových tašek do
další plastové tašky – to jen tak pro sichr, a aby se obchod vytáhl kvalitou
servisu zákazníkovi. Hlasitě si povzdechnu. Ani dneska to životní prostředí
nezachráním.
No a pak už jenom polapím obě tašky a odcházím do hicu
tropického velkoměsta.
No comments:
Post a Comment