Všechno to začalo poměrně nevinným emailem mému
šéfovi….“Šéfe, mohla bych si vzít v půlce března v pondělí volno?“….a
jak to skončilo? To si pojďte přečíst! :)
…držte klobouky, odlítáme! Je pátek 16.3. večer a
já a moje kamarádka Trish (ta roztomilá malá – ale nevezpečně chytrá Filipínka
s neuvěřitelně velkýma hnědýma kukadlama) právě opouštíme runway letiště Changi
v letadle Air Asia. Destinace? Bangkok.
Na letiště Suvarnabhumi Airport jsme dosedly asi
kolem desáté večer. Když pilot ohlásil, že venkovní teplota je 30°C, napadlo
mě, že jsem si - pokud jde o teplotu - moc nepomohla. Jelikož je ale dle mého neotřesitelného přesvědčení nejteplejší místo v celém vesmíru Singapur, byla jsem celkem v klidu, protože mě už nic nemůže překvapit...Když jsem vykročila z letadla
a poprvé se nadechla, napadlo mě jen….„oh f..ck“!
Odbavení proběhlo bleskurychle, a tak jsme se s Trish
hned vydaly hledat taxík nebo jiný druh dopravního prostředku, který by nás
dopravil do našeho hostelu v centru. Letiště Suvarnabhumi je od města
celkem kus, takže jsme byly připraveny si za dovoz trochu připlatit. Na druhou
stranu jsme ale taky byly odhodlány nenechat se obrat o víc než je – vzhledem k mým
blond vlasům a naším velkým foťákům, které nám visely na rameni – nutné. Ještě
zmateny neobvyklým kurzem 1:25 ku singapurskému dolaru jsme se poněkud zalekly,
když nám první řidič řekl, že za 1000THB nás tam vezme. Nakonec jsme ale
nasedly do růžového taxíku jen za pěkných 300. Byly jsme vybaveny miniaturní
mapkou, ale i tak náš řidič jen zavrtěl hlavou a rovnou zavolal přímo do
hostelu pro podrobnější instrukce. I tak jsem ale doteď nepochopila, jak mohl uličku
těchto rozměrů v desetimilionovém městě opravdu najít.
Když se za recepční zabouchly dveře a my zůstaly
v pokoji s Trish konečně samy, naše první (a moje jediná) myšlenky
byla !sprcha!! Popadly jsme bílé osušky, které ležely úhledně složené na
posteli a už už odcházely když…..když jsme si všimly, že ta osuška je prostě
obrovská…!! Nehledě na to, kolikrát a jak jsme si jí omotaly nebo přeložily, vždycky
nám nakonec courala po zemi :D Věnovaly jsme této pozoruhodné skutečnosti stručnou
analýzu (a také přihodily pár vtípků o tom, jak si s tou obrovskou věcí
asi poradí naše čtyřicetikilová maličká kamarádka Amy), ale pak už to hodily za
hlavu a vrhly se pod tu vytouženou – studenou- sprchu.
...noc pak byla celkem chladná..
…hlavně proto, ty ručníky, které jsme našly po našima obrovskýma „osuškama“
byly opravdu miniaturní :D
THE Tuk-tuk story
Ráno jsme se už v plné sestavě – i s Amy,
která dorazila později v noci – vydaly hledat nějaké pěkné místo na
snídani a pak nad palačinkami, smaženým vajíčkem a Lonely planet naplánovaly
náš první den. S Trish jsme se vypravily skrs Chinatown k řece – naší
destinací byl královský palác. A Amy – která palác už viděla a mimoto stejně
měla nevyvratitelný názor, že všechny chámy a paláce vypadají stejně, vyrazila
na víkendový trh „Chatuchak“.
Když jsme s Trish konečně dorazily na
prázdné molo na břehu řeky a začaly se rozhlížet po lodi,, přitočil se k nám
ochotně jeden místňák, a aniž bychom se ho ptali, oznámil nám, že jsme na
špatném molu, a že si musíme vzít tuk-tuk a popojet na to správné. Inu..na molu
opravdu nikdo jiný nebyl, a tak jsme přikývly a poněkud nedůvěřivě nasedly do
toho malého vozítka. Řidič se nás nenuceně vyptával, odkud jsme, jak dlouho
budeme v Bangkoku a co máme dneska v plánu. Řekly jsme popravdě, že
chceme hlavně vidět královský palác. „Oh, 12pm cannot! Bad time! 3:30 much
better – not many tourists! Popravdě..bylo nám celkem jedno, jestli tam půjdeme
ve dvanáct nebo ve tři, a protože náš drožkař vypadal vcelku bezelstně, nechaly
jsme se přesvědčit, že nás mezitím vezme do jiného chrámu, odtud pak kamsi a
ještě někam jinam a pak nás zase vyloží u řeky, kde chytíme loď, co nás vezme k paláci.
Inu..ve zkratce nás náš drožkář opravdu vzal do několika
chrámů (nevalného vzhledu), do prohlídky města bez upozornění zařadil i
návštěvu „government fashion shop“, a nakonec nás vyložil kdesi u řeky, kde
nebyl široko daleko nikdo jiný, než jakýsi agent. Ten nám nabídl skvělý „package“
– 4 hodinová vyjížďka po všech možných i nemožných koutech řeky, a to jen za 1000B
každá!! (Více o drožkažských dealech zde:) http://www.bangkokscams.com/undercover/the-great-tuk-tuk-scam.html
)
Po další půl hodině (když jsme našly našeho
drožkaře a donutily ho, aby nás vzal na to SPRÁVNÉ molo) jsme se už vezly na
poněkud přeplněné lodi směrem k paláci. Byly jsme mile překvapeny
frekvencí, se kterou tyto lodě brázdí řeku a přepravují (především turisty)
mezi památkami… a to jen za 15B!
S vidinou toho, že do 3:30, kdy je tedy prý
nejlepší jít do paláce, máme ještě dost času. Vysedly jsme o pár zastávek dříve
– před chrámem Wat Arun. Přestože jsme plánovaly jen kratičkou zastávku (taky
kvůli tomu, že na tom otevřeném „nádvoří“ bylo asi milión stupňů), byl Wat Arun
nakolik okouzlující, že jsme nemohly odtrhnout oči a objektivy dřív jak za hodinu.
Naprosto nás fascinovaly detaily propracované do posledního centimetru. Celý
chrám je totiž obložen střípky barevného porcelánu, které ve výsledku dělají
opravdu výjimečný dojem.
…pokračování THE tuk-tuk story…
Následovala krátká zastávka v chrámu Wat Pho
alias Temple of the Reclining Buddha – jak byste asi uhádli, jedná se o
obrovskou zlatou sochu budhy, který leží napříč celým chrámem, a pak už jsme
konečně zamířily ke královskému paláci. Když jsme kolem čtvrté přicházeli k
hlavnímu vchodu, zrovna jsme zaslechly hlášení – Vážení návštěvníci, prosíme
pozor - palác bude za deset minut zavírat. WHAAAT?! No to snad neeeeeee!!.... ano,
měly jsme si výše zmíněný článek přečíst před odjezdem :D
Naprosto uondány po celodenním chození v
nepolevujícím vedru jsme se večer sešly s Amy (která nám volala už kolem
druhé odpoledne, že je na ní venku prostě „fcking hot“, a že tedy stráví zbytek
odpoledne v nákupním centru:) a zamířily společně na večeři. Vybrali jsme
restauraci v pochybné čtvrti, která ale vypadala poměrně autenticky a kupodivu
jsme se trefily – green curry, Phad Thai i Tom Yum soup byly naprosto dokonalé!
…..pokračování THE Tuk-tuk story
Další den jsme byly s Trish pevně odhodlány,
že tentokrát palác prostě musíme stihnout, a tak jsme si ráno pospíšily,
nasedly do taxíka už kolem desáté a za chvíli už vysedaly v jedné z uliček
hned vedle paláce. Trochu nás zarazilo, že most, přes který jsme měly přejít,
byl pod dohledem vojáků a vypadal poněkud zavřeně. Nicméně i přesto sem tam
někdo prošel… Jakmile jsme zabouchly dveře taxíku a otočily se směrem k chrámu,
přistoupil k nám nějaký „neznámý“ s průkazkou na krku – „palace closed
now – private prayers. See! - a ukázal na vojáky na mostě. Chvíli jsme váhaly a
přešlapovaly, ale nakonec jsme usoudily, že opravdu vypadá poněkud zavřeně, a
tak jsme se otočily na podpatku, nasedly do taxíka a jely zpátky do hostelu
vyzvednout Amy…..ano, měly jsme si výše zmíněný článek přečíst před odjezdem..
:D :D
Rozhodně nezapomenutelným zážitkem byl plovoucí
trh. V Bangkoku (tedy spíš v jeho okolí) je jich k vidění několik,
ale my jsme si vybrali ten nejbližší..Přeci jen – víkend je krátký! Náš
plovoucí trh připomínal spíš plovoucí restauraci – podél mola parkovaly desítky
malých dřevěných lodiček obložených rošty s rybami, kraby a garnáty, káděmi
se všemožnými surovinami, a dokonce i s vitrínami s grilovanými kuřaty! Zdálo
se, že jsme taky konečně unikly davům turistů, a tak jsme poobědvali –
natěsnány u miniaturního stolečku - téměř výhradně ve společnosti mísťnáků.
Víkend se pomalu chýlil ke konci, ale my měly
před sebou ještě jednu skvělou věc - večeři v 73. patře hotelu Baiyoke. Poučeny
z předchozího dne, kdy jsme smutně opouštěly recepci, kde visela cedulka „fully
booked“ (což se stejně zdálo nereálné, vzhledem k tomu, že „jídelní
komplex“ na vrcholu tohoto hotelu sestává z pěti pater restaurací),
zarezervovaly jsme si pro dnešní večer místa, zaplatili na místní poměry
neuvěřitelných 600B (asi 25 SGD = průměrná večeře v SG) a zakončily tak
náš víkend stylově – ve společnosti: mořských potvor, hovězího, suši, ale hlavně – čokoládové fontányyyyyy! :D
