Jídlo je v Singapuru kapitola sama pro sebe. Jak jsem slyšela z vyprávění ještě před odjezdem – místní se prakticky nebaví o ničem jiném než o tom, v jaké restauraci minule povečeřeli, co přesně si objednali, jaké to bylo, a jestli to bylo lepší než v té restauraci, kde si to objednali minule. Na závěr se taky nikdy nezapomenou zmínit o tom, že takový výběr jídla jako je tady není nikde na světě.. :) Jak je to tu tedy s tím jídlem v očích Evropana, to vám chci vylíčit v dnešním příspěvku :)
Tak předně – jídlo (rozumějte v restauracích) je tu hrozně levné a je ho obrovský výběr. Kdo mě zná a ví, jaká jsem kuchařka, mohl mít možná před odjezdem jisté obavy, abych na cestách bez domácí stavy, odkázaná jen na své kuchařské umění, nepošla hlady. Taky jsem se obávala. Naštěstí jsem hned první den zjistila, že destinaci jsem si v tomto ohledu vybrala výborně. Singapur leží v srdci jihovýchodní Asie, a to má (kromě výborné výchozí pozice pro cestování) výhodu v tom, že zde máte na výběr z kuchyně indické, čínské, thajské, korejské, japonské, malajské a určitě i nějaké další. Jaký je v nich rozdíl se mě neptejte, ještě pořád jsem na to nepřišla. Místní to ale pečlivě rozlišují!
Já jsem si namísto toho vytvořila jakýsi hrubý přehled toho, co si tu můžu dát a podle toho si většinou vybírám. Takže základní dělení, které používám, když jdu na oběd nebo na večeři je – rýže, nudle nebo polívka. To je poměrně rychlý výběr, protože nudlema se vždycky zaprasim a na polívku je moc hic. Jdu tedy většinou do rýže. (i když vzhledem k tomu, že od té doby, co jsem přijela jsem měla už asi 42 porcí rýže, začínám už vážně koketovat i s nudlemi). Když už tedy vím, že si dám rýži, je už jen otázkou, co k tomu. Nejjistější volbou je kuře/kachna – místní specialitou je chicken rice, tedy kousky kachny nebo kuřete s rýží, která je uvařená v kuřecím vývaru. Nejradši mám ale stánek označením „economic rice“, kde mají na výběr kolem 20ti různých variací na téma kuřecí/věpřové/zelenina. Díky spoustě soli a glutamátu tam všechno chutná skvěle a navíc za 2-3 druhy masa a zeleninu dáte jen kolem 3,5 - 4 dolarů :) Na výběr je toho ale daleko víc! V mísních open-air food courtech – tzv. howker centrech je většinou kolem 15ti různých stánků a každý z nich nabízí jiné jídlo! Kromě již zmíněné economy rice jsem si oblíbila stánky s indickým jídlem. Po požití jejich jídla byste sice mohli chrlit oheň, ale mají většinou velké porce, supr omáčky a taky skopové maso, což je prima přeložení po všech těch kuřatech a vepřovém :)
Ochutnávku čínských jídel nám zase připravili naši spolubydlící při housewarming party - uvařili pro nás několik specialit včetně tradičního „chilli crab“ a slíbili nám, že to výjimečně neudělají tak ostré, jak je v Číně zvykem, abychom se vůbec najedli :) Toho rána mě sice trochu pobouřilo, když jsem rozespalá narazila v kuchyni na živé kraby v umyvadle, a odpoledne mě pobouřilo ještě víc, když mi Peter nadšeně vysvětloval, jakými všemi způsoby se dají zabít, ale chutnali skvěle, o tom žádná. (o našich spolubydlících si nicméně od té doby myslím, že jsou masochisti :)
Pokud jde o kulturu stolování, je to tu na evropská měřítka slabší. Přestože jsou tu i pěkné restaurace s dřevenými stoly a pěkným interiérem, daleko spíš tu narazíte na restaurace typu stánků s jídlem a plastovými stolečky před vchodem. Není to sice taková romantika, ale zato ceny jsou příznivé, takže si můžete dovolit dát si venku i dvě jídla denně a vařit nemusíte vůbec :) Jinak jak mě poučil kamarád – bydlím ve čtvrti, kde je tolik restaurací, že je ani nestihnu vyzkoušet všechny, než odjedu :)
Když už mluvím o kultuře stolování v restauracích, musím se zmínit i o kultuře stolování místních. Vlastně…slovo kultura jejich stolování moc nevystihuje :) Na rozdíl od zbytku Asie se tu nejí vždycky hůlkami, ale často také vidličkou a lžící. I když by se mohlo zdát, že ve smyslu dopravení sousta do úst se bude jednat o elegantnější metodu, místní dokazují, že tomu tak úplně není - většinu času při jídle i přesto stráví s obličejem zanořeným do talíře, přičemž si jídlo do pusy hůlkami nebo lžící spíš nahrnují. Samozřejmostí je potom mlaskání a přežvykování s otevřenou pusou. Minulý týden jsem měla štěstí na tak vášnivého spolustolovníka, že jsem si po několika pohledech na kuře v jeho ústech raději přesedla :) Rozdílem oproti evropskému standardu je pak taky to, že si po jídle po sobě neuklízíte – prostě necháte všechno na stole tak jak to je, zvednete se a jdete. Obsluha to za vás uklidí, ať už jste jako správný Asiat nechali na stole jakýkoliv bordel :) PS: A ten nebývá malý zejména u polévek, kdy ve vývaru plavou různé věci - celé garnáty nebo kousky kuřete s kostí nevyjímaje :)
Když už mluvím o kultuře stolování v restauracích, musím se zmínit i o kultuře stolování místních. Vlastně…slovo kultura jejich stolování moc nevystihuje :) Na rozdíl od zbytku Asie se tu nejí vždycky hůlkami, ale často také vidličkou a lžící. I když by se mohlo zdát, že ve smyslu dopravení sousta do úst se bude jednat o elegantnější metodu, místní dokazují, že tomu tak úplně není - většinu času při jídle i přesto stráví s obličejem zanořeným do talíře, přičemž si jídlo do pusy hůlkami nebo lžící spíš nahrnují. Samozřejmostí je potom mlaskání a přežvykování s otevřenou pusou. Minulý týden jsem měla štěstí na tak vášnivého spolustolovníka, že jsem si po několika pohledech na kuře v jeho ústech raději přesedla :) Rozdílem oproti evropskému standardu je pak taky to, že si po jídle po sobě neuklízíte – prostě necháte všechno na stole tak jak to je, zvednete se a jdete. Obsluha to za vás uklidí, ať už jste jako správný Asiat nechali na stole jakýkoliv bordel :) PS: A ten nebývá malý zejména u polévek, kdy ve vývaru plavou různé věci - celé garnáty nebo kousky kuřete s kostí nevyjímaje :)
Na závěr přikládám pár fotek z Food festivalu, kde jsme vyzkoušeli pár - zejména indických - specialit, ale taky satay nebo třeba hořčicovou zmrzlinu :)
