První dojmy

Přestože jsem s Singapuru teprve dva týdny, stihla jsem už nasbírat několik postřehů - někteří z vás si těch prvních už určitě všimli na FB. Tenhle příspěvek tedy bude věnován mým prvním dojmům, zkušenostem a postřehům :)

Podnebí. No jak to říct jinak - prostě je tu hic. Není to ale zdaleka tak hrozné jak jsem si představovala. První týden jsem se sice srpchovala v průměru tak 4x denně a vždycky se zpotila ještě než jsem se oblíkla, ale teď mi začíná případat, že je tu tak příjemně teplo. Výjimkou byl ovšem výlet, který jsem podnikla minulý týden. Vydala jsem se s foťákem a půl litrem vody na několika-kilometrový trek, který měl být, podle Lonely Planetu, jedním z nejhezčích tady - trasa totiž vede hned přes několik parků podel pobřeží. Hned jak jsem vystoupila z autobusu na druhém konci města v okolí Mt. Faber, začalo mi připadat, že se rosím. Po prvním kilometru výstupu do kopce jsem už zdaleka nebyla orosená, ale spíš jako zlitá kýblem. Svůj půllitřík vody jsem vypila už po prvních pár metrech a nahoře jsem si tedy koupila - s patřičnou přirážkou pro ty, co si nevzali dost vody - další vodu za 5 dolarů. Tu jsem vyzunkla, dočepovala si další litr a pokračovala dál. Po pár dalších kilometrech to už bylo na jonťák a ždímání trička. Naštěstí jsem si nemusela připadat trapně, protože zpocení byli všichni, víceméně stejně. Ti zkušení si s sebou vzali rovnou ručník a k tomu tu dvoulitrovou láhev, nad kterou jsem se před týdnem v obchodě tak podivovala. Pravidlo tedy zní - nehledejte v šatníku oblečení, ve kterém vám nebude hic. Hledejte takové, ve kterém nebude vidět, jak strašně jste zpocení :) Když jsem došla okruhem zase dolů na ulici a nasedla do autobusu, připadalo mi, že za těch 36 zastávek, které mě dělily od domova, chytím na stopro zápal plic - jak je tu zvykem, v autobuse není víc než 18°C. Oproti očekávání tady tedy není největším nepřítelem teplo, ale AC. Třeba při cestě do práce se možná lehce orosíte, ale jakmile vkročíte do vymrazeného kanclu, začnete si představovat jak to bude fajn až bude polední přestávka a budte se moct jít ven ohřát - takhle ale uvažují jen cizinci. Místním vadí vedro daleko víc než nám přistěhovalcům, a tak si neváhají ve svém kanclu ještě o stupínek přichladit, a když je teplejší den, tak ven na oběd radši ani nejdou. Když už musí ven, jdou svojí přesně vyměřenou trasou přes garáže a uličky tak, aby na slunci nemuseli být ani minutu.. Až uvidíte u přechodu frontu lidí, kteří čekají poněkud nesmyslně v řadě jeden za druhým asi 10 metrů od přechodu, podívejte se pořádně - nejspíš stojí ve stínu palmy :)

Jazyk. Kdo by si myslel, že se tu mluví anglicky, byl by na omylu. Přestože si to myslí i místní, já zastávám názor, že domorodci tady mluví čínsky, akorát že používají anglická slova. V práci jsem měla velké štěstí - všichni moji spolupracovníci mají silný čínský přízvuk, takže jsem se za poslední dva týdny výrazně zlepšila v přikyvujících gestech doprovázených úsměvem a myšlenkou - co?? Pozor ale na vyjadřování neporozumění. Místní ve svém přízvuku žádný problém nespatřují, a na to, že je u nich angličtina prvním jazykem, jsou hrdí. Když budete naznačovat, že jim nerozumíte proto, že mluví přinejlepším Čínglišsky, urazí se!

Doprava - místní jsou na svoji MDH velmi pyšní. Většina lidí se po městě dopravuje buď metrem nebo autobusy. Ceny jsou veskrze příznivé - za jízdu dáte většinou tak kolem dolaru, a provedete to konkrétně tak, že se čipovou kartou napípnete, když vcházíte předními dveřmi, a když vystuputeje, tak se zase odpípnete. Všechny dopravní prostředky jsou klimatiované (rozumějtě VELMI klimatizované) a taky velmi čisté - taky proto, že se nikde nesmí ani jíst ani pít. Své mouchy to tu ovšem taky má..Na jízních řádech nejsou uvedeny přesně časy odjezdů autobusů, ale jenom intervaly, které jsou většinou tak kolem 10 minut. Podle mě to je ale blbost, protože já na autobus čekám vždycky celou věčnost. Navíc se mi často stává, že zapoměnu mávnout na znamení, že chci nastoupit, a tak kolem mě autobus jen projede a pokračuje dál. Zatím největší nesnází je pro mě orientace. Zastávky jsou totiž sice pojmenované jak v řádu, tak přímo na zastávkové budce, ale v autobuse se jejich jména nehlásí, ani tam není jejich seznam. Když jsem se tedy prvně někoho zeptala, kde mám cestou do centra vystoupit, řekl mi, že za 10 zastávek na Clarke Quay. Dotyčného jsem považovala za puntičkáře a počet stanic pustila z hlavy, protože to uslyšim v autobuse... Ouha! Od té doby mě při jízdě do neznámé destinace nejspíš zastihnete zoufale zírající z okna (zastávky jsou na znamení a asi tak na polovině se tedy nezstavuje) a držíce si na prstech počet ujetých zastávek - a když je to 16, tak je to fakt vopruz. :)

Nemohu si odpustit malou poznámku týkající se toho, jak se místní pohybují po ulicích a v dopravních prostředcích :) Takže - místní se zásadně pohybují POMALU. Málokdy někoho uvidíte pelášit po ulici svižným evorpským krokem..místní jdou pěkně v klídku, šoupají přitom nohama, zaberou většinou celý chodník a to, že spěcháte a funíte jim za zády je jim upřímně jedno - neuhnou. Podobně to vypadá i v metru. Když přeplněný vagón zastaví ve stanici a dveře se otevřou, ti, co nevystupují, se ani nehnou a ostatní se kolem nich derou ke dveřím. Ani když se tam dostanou nemají ještě vyhráno -dovnitř už totiž proudí nastupující, kteří na nic nečekají a jakmile se dveře otevřou, tak jdou dovnitř.
Na samostatnou kapitolu by vydala jízda vlevo. Jako rozený pravojížďák se pořád rozhlížim na špatnou stranu, srážím se s lidmy na chodníku a v metru musím pořád chodit, protože se na jezdících schodech řadím do rychlého pruhu.

Práce - jak jsem pochopila hned první týden - nemá tady cenu chodit do práce dřív, abyste mohli dřív odejít.Takhle to tady nefunguje. Ať přijdete do práce v 7 v 8 nebo v 10 odejdete vždycky až po 6. večer. VŽDYCKY. Místní ráno nic moc nedělají, ale jak se blíží odpoledne, tak se najednou musí všechno zanalyzovat, rozhodnout a rozeslat dneska, takže adrenalin vrcholí většinou kolem 15 hodiny, kdy se ještě moc s ničím nezačalo, ale v 5pm to musí být hotové. Graficky by se to dalo vyjídřit následovně:

Obecně je ale v práci neskutečný šrumec, všichni makají a úkolů je nad hlavu. Nemůžu sice mluvit za jiné firmy, ale v Alcatelu se maximálně dbá na efektivitu a snižování nákladů. Nůžky, lepidlo a zvýrazňovače jsem si koupila za své - erárního prý nic není :P